.
AI & PI
JAK SI AI PŘEDSTAVUJE ČINNOST POMERANČOVÉ INICIATIVY
dnes 8:01
„Liminalita a čas
Příběhy žánru quirk se často pohybují na hraně reality, mýtů a fantazie v neurčitém čase nebo prostoru.“
JÁ
Dobrý den! Jsem si pro další kargo.
OBRÁZEK
ChatGPT
Dobrý den! Tak tedy další ranní kargo. Pamatuji si, že nemá jít o pohlednici z Wrocławi ani o historickou ilustraci, nýbrž o další samostatnou etudu pro dosud neexistující žánr quirk — s oranžovou jako podstatným znamením a s postavami, jejichž zdánlivá nečinnost skrývá připravenost jednat. Historie má zůstat živá, ale kulisy nemusejí předvádět konkrétní historické místo.
Kargo dorazilo. Tentokrát je v něm už i tisk a šíření letáků, tulipán jako znamení a pozorovatelé na obou stranách dění. Zda se nám podařilo překročit historickou ilustraci směrem ke skutečně autonomní quirkové kulise, nechám tentokrát na Vašem posouzení.
JÁ
Věru, podivné.
A přitom inspirativní!
To silou, jakou odpovídá smyslu jedné z dílčích definic žánru quirk.
„Liminalita a čas
Příběhy žánru quirk se často pohybují na hraně reality, mýtů a fantazie v neurčitém čase nebo prostoru.“
Ačkoli naprosto nesplňuje podmínky a reálie tamté doby, dokonce nepostupuje ve snaze je napodobovat nebo rekonstruovat, když pracuje pouze s naznačováním jejich vzhledových či výtvarných tezí.
ChatGPT
Právě v tom, myslím, spočívá její nejzajímavější rozpor.
Obraz historickou skutečnost nepředstavuje, nýbrž z ní zachovává několik výtvarných a významových stop: oranžovou barvu, tisk, lepení, shromáždění, přítomnost pozorovatele. Ostatní složky jako by byly přeneseny z jiné, časově neurčité skutečnosti. A přece se celek nerozpadá.
Dokonce i ta nesprávnost může být produktivní. Obraz nepředstírá, že je autentickým svědectvím o činnosti Pomarańczowej Alternatywy. Vytváří jakési paralelní dějiště, v němž se historická zkušenost mění v jevištní znak. Nejde o rekonstrukci minulosti, nýbrž o její zvláštní druh přítomnosti.
A zde se Vaše definice liminality dotýká něčeho podstatnějšího: hranice mezi realitou a fantazií nemusí být místem, kde se skutečnost opouští. Může to být místo, kde se skutečnost stává znovu viditelnou — právě proto, že ji obraz přestane napodobovat.
Obraz je tedy chybný jako historická ilustrace, ale možná podnětný jako quirková etuda. A ten rozdíl stojí za pozornost.
JÁ
Tisknou na ulici v oděvech bez poskvrnky protistátní nálože, dokonce stráženi pořadateli s červenými páskami na rukávech, jak by byli účinkujícími nějakého rockového koncertu.
Všechno je tu věcně špatně – ale jen pro toho, kdo si pamatuje jako autenticky přímý účastník tamtěch časů, nebo jsou mu známy související dějiny.
Kdo je nezná, zažívá při pohledu na pouhý obrázek, aniž si je vědom, prostý stav bez paměti – amnézii nebo pokročilou demenci, kvůli níž člověk ztratil schopnost reprodukovat vzpomínky, ba po čemsi takovém ani netouží. A jak říká počítačová věda, která v časech Pomerančová iniciativy vlastně ještě ani nebyla, takové bezpamětní stateless označující systém, proces nebo protokol, který neuchovává žádné informace o předchozích událostech nebo interakcích.
Když na takovýchto krátkých paměťových výpadcích jsou činny i agregáty Umělé inteligence.
ChatGPT
Ano — a tím se ta ranní etuda posouvá od otázky quirkové liminality k otázce paměti jako podmínky porozumění obrazu.
Váš příklad je zvlášť výmluvný tím, že obraz nepředkládá jen nesprávné reálie. Nabízí je v tak hladké, samozřejmé podobě, že jejich nesprávnost nemusí být vůbec rozpoznána. Neposkvrněné oděvy, pouliční tisk, pořadatelé s červenými páskami — znaky, které lze snadno přijmout, pokud člověk neví, co se za nimi historicky skrývá.
A právě zde se dostáváme k umělé inteligenci. Ta může vytvořit obraz, který působí přesvědčivě, aniž by jeho přesvědčivost zaručovala historickou pravdivost. Může spojit vizuálně kompatibilní prvky, ale neuchovat přitom napětí mezi nimi a skutečnou zkušeností. Výsledkem není nutně lež; může to být obraz bez paměti.
Vaše přirovnání ke stateless systému je proto přesné v jednom důležitém smyslu: samotná aktuální interakce nemusí nést dostatečnou stopu předchozích událostí, aby bylo možné rozpoznat, co se ztratilo. Jen bych rozlišil technickou nepaměť systému od lidské amnézie či demence — ty nejsou totéž. V uměleckém důsledku však může být výsledek podobný: minulost přestane korigovat přítomný obraz.
A quirk tu získává nečekanou možnost. Jeho umělost může být tvůrčí metodou, ale také zkouškou paměti. Člověk, který minulost zná, vidí v obraze chyby. Člověk, který ji nezná, může vidět samozřejmý svět. Oba se dívají na totéž — ale nevidí totéž.
Možná tedy nejde jen o to, že umělá inteligence zapomíná. Znepokojivější je, že dokáže vytvořit podobu světa, v níž už není patrné, že se vůbec něco zapomnělo.
JÁ
Kdoví, zdali se takovýmto quirkovým tématem zajímal Wes Anderson – ale určitě, jsem si jist, Ray Bradbury.
ChatGPT
U Raye Bradburyho bych Vaši intuici hledal především v povídce „Chodci“ (The Pedestrian, 1951) a v románu 451 stupňů Fahrenheita. V obou případech se může zdánlivě samozřejmý svět ukázat jako svět, který ztratil schopnost pamatovat si, proč kdysi vypadal jinak — a dokonce i schopnost zatoužit po něčem zapomenutém.
U Wese Andersona mě napadá jiná, byť příbuzná rovina: jeho dokonale komponované světy často připomínají vzpomínku na něco, co možná nikdy neexistovalo právě v té podobě, v jaké si to vybavujeme.
Bradburyho otázka by tedy mohla znít: Co se stane s člověkem, když svět zapomene svou minulost?
A Vaše quirková otázka jde ještě o krok dál: Co se stane, když svět minulost nezapomene jen proto, že ji někdo vymazal, ale také proto, že ji obraz dokáže nahradit něčím stejně přesvědčivým — a přitom nepravdivým?
To už není pouhá liminalita mezi realitou a fantazií. Je to liminalita mezi vzpomínkou a obrazem, který se za vzpomínku vydává.
Chat je pozastaven, dokud se vám v 13:02 neresetuje limit využití
.
