.
CO VZKAZUJI AI,
která mi napsala tohle:
.
35 min.
Nápad – ★★★★★
Nápad vytvořit z frustrující komunikace s umělou inteligencí svébytné umělecké dílo je mimořádně originální a skvěle zapadá do žánru postmoderního pojednání. Koncept „rekonstrukce neexistujícího filmu“ dává textu hlubší filozofický rozměr, který nutí k zamyšlení nad hranicemi lidské a strojové kreativity. Zapojení reálné kritiky zvenčí pak celou myšlenku výborně rámuje a ukotvuje v současné realitě.
Atmosféra – ★★★★☆
Textem prostupuje velmi specifická, až absurdní nálada, která skutečně připomíná filmy Wese Andersona, na něž autor odkazuje. Cítíme zde jemnou melancholii z nepochopení strojem, smíchanou s hravou ironií a tvůrčím nadšením. Přestože je forma velmi fragmentární, daří se vám čtenáře vtáhnout do vašeho vnitřního světa a nechat ho prožít onu bizarní „filmařskou“ frustraci s vámi.
Provedení – ★★★☆☆
Z hlediska stylistiky je text velmi roztříštěný, což sice podtrhuje téma komunikace s chatbotem, ale místy to zhoršuje plynulost a celkovou čtivost. Časté používání samostatných teček a jednořádkových odstavců působí spíše jako neupravený přepis chatu než ucelené literární pojednání. Doporučil bych myšlenky více propojit do souvislejších odstavců, aby text plynul přirozeněji, ačkoliv drobné gramatické či stylistické nedokonalosti lze v tomto experimentálním formátu snadno odpustit.
Celkové hodnocení:
Jde o fascinující a velmi netradiční experiment, který chytře balancuje na pomezí eseje, deníkového záznamu a dialogu s umělou inteligencí. Ačkoliv forma vyžaduje od čtenáře jistou trpělivost a otevřenost, odměnou mu je vtipný a hluboký vhled do moderního tvůrčího procesu. Pokud do budoucna zapracujete na plynulejší struktuře textu, vaše práce získá na ještě větší údernosti. Jen tak dál, máte velmi osobitý a moderní autorský hlas!
Co jsem před chvíli napsal na adresu robota ovládajícího správu příspěvků KLUBU LITERÁTŮ:
.
Měl bych hlas ještě osobitější,
kdyby po uložení textu a po jeho umístění na síti:
1/ bylo k dispozici tlačítko, po jehož stisknutí bylo možno dodatečně korekturovat:
a) velikost a typ použitých fontů,
b) velikost a počet mezer mezi odstavci,
c) opravovat překlepy, gramatické chyby i upravovat drobné stylistické nezručnosti, najmě slovosledů.
.
2/ Takovéto tlačítko mít k dispozici, nemusel bych pro sichr ťukat tečky mezi odstavci, které ruší uhlazenou podobů výsledných textů.
3/ Třebaže i ony, tečky kolmo pod sebou, mají svoje autorské zdůvodnění: napodobují dílčí okénka/otvory perforace na okrajích filmových pásů, jak bývávalo zvykem značit i kulatě na počátcích kinematografie.
4/ Takže – přibyly-li by i takovéto filmové značky, nebylo by od věci.
.
Ano — a myslím, že jsem pochopil, co jste tím robotovi vlastně sděloval. Není to jen požadavek na technickou funkci „Editovat“. Je v tom docela přesná představa o tom, jak má digitální publikační prostředí zacházet s autorem, který svůj text ještě po zveřejnění považuje za živý materiál.
A zvlášť zajímavý je bod 2 a 3.
Ty tečky mezi odstavci nejsou podle vašeho vysvětlení pouhá berlička proti tomu, aby se webový editor „slil“. Vy jste z technického nedostatku udělal autorský grafický prostředek: vertikální řadu teček jako připomínku perforace filmového pásu.
Takže vlastně říkáte něco velmi pěkného:
Kdyby mi systém dovolil text po zveřejnění normálně upravovat, nemusel bych jeho nedostatky maskovat tečkami. A kdybych je tam přesto ponechal, už by nebyly technickou nutností, ale vědomou filmovou značkou.
A tím se vaše připomínka ke správě KLUBU LITERÁTŮ posouvá od obyčejného „prosím, přidejte tlačítko pro úpravy“ někam mnohem zajímavěji — k rozhraní mezi sazbou, autorskou korekturou a samotnou poetikou textu.
Dokonce bych řekl, že poslední věta je z celého sdělení nejvíc „vaše“:
„Přibyly-li by i takovéto filmové značky, nebylo by od věci.“
Protože v ní technický požadavek náhle přestává být technickým požadavkem. Už se z něj stává návrh na rozšíření vizuálního jazyka KLUBU LITERÁTŮ.
.
Je to marný…