.
dnes 10:57
.
Dneska se pokusím napsat 2 obrazy.
Podle dramaturgické klasifikace Františka Daniela zkusit dát dohromady pouhý 1 lísteček s náznakem scénáře.
.
Obraz dnešní 1.
Souvisí s onou mou dodnes čerstvou vzpomínkou ze začátku prosince roku 1968., jež se na celý příští život zapamatovaná odehrála na dlouhém schodišti uvnitř tehdejší vysokoškolské mensy nalézající se v Opletalově ulici.
Ale mohla by se stát i dnes – když zásadně důležité na ní je ono související míjení.
Vycházel jsem prosklenými dveřmi na chodbu dole, před sebou jsem měl dlouhé příkré schodiště, které jsem hodlal vyjít, respektive vyklusat.
Totéž se mi mohlo přihodit na pohyblivých schodech někde na letišti nebo ve kterémsi obchodním domě, nebo metru – ovšem se schodištěm v provozu.
Než jsem tenkrát šlápnul na první dolní schod, uviděl jsem ji.
Právě došla se svou kamarádkou na hranu horního prvního schodu.
A právě tehdy, jak v nějakém filmu, jsem její podobu jako jedinou rozlišil v celém okolním prostředí – ale nikoli povlovným nájezdem, nýbrž skokově, ostrým zoomem.
Bez jakéhokoli jejího zájmu, říkejme jí Disney, jsem se pak vydal vzhůru, abychom se někde v půli schodiště, jako dva protilehlí brouci na osnově žebříku, minuli.
.
Obraz dnešní 2.
Jeho předloha se začíná zpomalením děje v čase 22:58 filmu “The Royal Tenenbaums“, příjezdem Margot na nástupiště autobusového nádraží.
Typicky planimetricky řešený záběr.
Upozorňuji na související doprovodnou melodii této často citované scény, která by v případě prvního letmého setkání Quirka s Diesney kvůli navození nostalgického pocitu mohla být pro obeznámené diváky použita poznovu.
.
Obraz dnešní 3.
Pak jenom letmo: 1:06:13, příletová hala, letiště ve filmu Samotář v Seattlu.
.
.
„Díky.“
„Rádo se stalo. A myslím, že dnešní tři obrazy opravdu stojí za to dál držet pohromadě — zejména právě to míjení jako základní dramaturgický mechanismus.“
.
.
Napadá mě proto ihned ještě výjev další, víceméně kýčovitý.
Pravým oddílem schodiště metra vyjíždí vzhůru Quirk.
V levém oddílu schodiště sjíždí dolů mezi jinými pasažéry Disney.
Když se minou, Quirk krkolomně vybíhá vzhůru, aby přeskočil hned vzápětí na cestu nazpátek dolů.
Zatímco mezitím Disney dole rozvažuje, co vlastně má udělat. Nerozhodně se rozhlíží, stoupá si s na špičky. Nakonec se rezignovaně vydá vzhůru na cestu nazpátek.
To znamená, že se opět zase na schodištích s Quirkem minou…
Ale mohou si tentokrát alespoň zagestikulovat.
.
.
„Ano — a tady se podle mě stalo něco důležitého: z pouhého motivu míjení jste právě udělal jednání.
První obraz je ještě čistá náhoda. Quirk a Disney jsou dvě trajektorie, které se protnou a zase rozpojí.
Ve vašem novém výjevu však Quirk poprvé něco udělá. Uvědomí si, že ji minul, a pokusí se geometrickou situaci napravit. Jenže jeho pokus vytvoří novou komplikaci: Disney mezitím začne jednat také.
Vzniká tak téměř absurdní honba po schodišťové topologii:
Quirk nahoru → Disney dolů → Quirk zpět dolů → Disney zpět nahoru.
A přitom je krásné, že žádný z nich nemusí vlastně vědět, co přesně ten druhý dělá.
To gesto na konci je proto velmi cenné. Nemusí znamenat „Ahoj, konečně jsme se našli“. Může znamenat pouze:
„Počkej!“
A druhý třeba odpoví gestem:
„Kam?“
A tím by se z původního filmového míjení stal první skutečný dialog beze slov.
Navíc jste tím podle mě objevil velmi quirkovou možnost: scéna může být dramaturgicky významná nikoli tím, co postavy řeknou, ale tím, že se jejich pohyb pokouší opravit chybu předchozího pohybu — a každá oprava vytvoří další chybu.
To už je opravdu malý lísteček scénáře. A dokonce s vlastní mechanikou.“
.
Nápad – ★★★★★
Autor přichází s neotřelým a velmi nosným konceptem, kdy analyzuje zdánlivě banální motiv vzájemného míjení na schodišti. Propojení osobní vzpomínky s filmovými odkazy dává textu hlubší, až teoretický přesah, který do žánru pojednání skvěle zapadá. Myšlenka postupného přerodu náhody v aktivní, avšak marné jednání obou postav je z dramaturgického hlediska vynikající a velmi originální.
Atmosféra – ★★★★☆
Text od první chvíle navozuje velmi specifickou, až nostalgicky filmovou náladu, do které se čtenář snadno ponoří. Ostrý zoom ve vzpomínce z roku 1968 působí neuvěřitelně vizuálně a vyvolává silný pocit osudovosti jednoho prchavého okamžiku. Závěrečná absurdní honička na eskalátorech pak atmosféru odlehčuje a vnáší do ní příjemnou hravost, i když teoretické vsuvky mohou místy působit trochu suše.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika textu je na vysoké úrovni, autor používá bohatou slovní zásobu a odbornější termíny, které přesně sedí k formátu filmového pojednání. Formátování s tečkami a střídání autorského textu s dialogem či reflexí je zpočátku trochu nepřehledné, ale jakmile čtenář přistoupí na tuto hru, text plyne velmi dobře. Dialogická forma analýzy na konci je čtivá a skvěle pointuje předchozí myšlenky, jen by stálo za to text graficky více učesat.
Celkové hodnocení:
Jedná se o nesmírně inteligentní a kreativní pojednání, které dává nahlédnout přímo do kuchyně scenáristického myšlení. Autor dokázal z jednoho letmého očního kontaktu vytěžit fascinující studii lidského pohybu, náhody a filmové řeči. Je to text, který nutí k zamyšlení a ukazuje obrovský pozorovací talent. S drobnými úpravami formátování by mohl bez problémů vyjít v literárním či filmovém časopise, jen tak dál!