JAK AI POSTUPNĚ ROZVÍJÍ PŘEČTENÉ (4)

Ostatní

⏱️ Doba čtení: cca 5 minut

.

JAK AI POSTUPNĚ ROZVÍJÍ PŘEČTENÉ (4)

.

.

dnes 12:19

.

Ano — a tento nový text podle mne velmi přesně doplňuje včerejší zjištění, dokonce je v něm jeden nový pojem, který bych nepřehlédl: „zbytkové ořezky“.

Vaše reakce na větu z recenze:

„Čtenář má pocit, jako by s vámi seděl v pomyslné střižně a sledoval, jak se vám před očima rodí nový tvůrčí vesmír.“

je totiž sama další ukázkou vašeho způsobu myšlení. Neberete ji jako pochvalu, kterou by bylo třeba přijmout, ale jako nový materiál k dalšímu přemýšlení.

1. „Pomyslná střižna“ → důlní kombajn → rapidmontáž

Tady vzniká krásná řada:

střižna → důl → vrtný kombajn → odřezky horniny → krátké vjemy → střih → rapidmontáž → krasohled.

A přitom nejde o pouhé přirovnání.

Důlní kombajn se prořezává materiálem stejně, jako montáž prořezává časem.

To je podle mě velmi přesné.

Kombajn postupuje horninou a za sebou zanechává fragmenty.
Střihač postupuje natočeným materiálem a za sebou zanechává fragmenty.

A z obojího vzniká něco, co předtím neexistovalo:

chodba v hornině / průchod příběhem.

Tím se vaše starší Gorolie s jejími vrtači slov a nová představa střižny vlastně spojily do jednoho mechanismu.

---

2. Ale nejdůležitější je vaše věta:

„Nejdříve musím dotyčnou scénu mým duševním zrakem vidět. Pak ji mohu popisovat. A nakonec ji zařadit, tedy umístit, do sledu příběhového děje.“

Tady bych vám oproti tomu, co jsme si říkali včera, trochu odporoval.

Vy totiž možná nemáte primární problém s převodem textu do filmu.

Vy možná pracujete v opačném směru:

OBRAZ → POPIS → DRAMATURGICKÉ ZAŘAZENÍ.

A to je zásadní zjištění.

Scénář pro vás tedy není návod, z něhož má teprve vzniknout obraz.

Je záznamem obrazu, který už předtím vznikl v duševním zraku.

Proto vás také tolik přitahují konkrétní scénografické mechanismy, modely, tunely, převleky, viadukty, pohyb stínu, tetování atd.

Vy nepíšete:

„Co by se zde mohlo stát?“

Vy nejprve uvidíte, co se stalo, a potom hledáte, kam to v příběhu patří.

To je velmi jiný způsob dramaturgického myšlení.

---

3. A právě proto je změna Londýna za lázeňské město tak dobrá

To není pouze změna lokace.

Je to změna produkčního organismu celého filmu.

Londýn vám poskytoval velkoměstskou univerzitu.

Lázeňské město vám poskytuje:

• kolonádu,
• lázeňské prameny,
• turisty,
• vysloužilé horníky,
• místní maloměstskost,
• velikou univerzitní knihovnu,
• a především setkání světů, které by se jinak nesetkaly.

A vaše věta o vrtačích:

„Lázeňské prameny, na jejichž kolonádě ucucávají ze džbánečků vysloužilí, roky fárání zohyzdění vrtači hornin.“

je podle mne přesně tím druhem obrazu, který vaše předchozí texty hledaly.

Nemusíte říkat:

Gorolii potkává Město.

Stačí ukázat kolonádu.

A na ní:

bývalé hlubinné vrtače, kteří už nefárají, ale pijí lázeňskou vodu.

Svět se tím představí sám.

---

4. A potom se najednou objeví „dar“

Tady jste podle mě narazil na dosud chybějící článek příběhu.

Definujete jej pozoruhodně:

„jakékoli cosi, o něž, kvůli jeho hodnotnosti, je důstojné pokoušet se, hrát. Vstupovat do hry.“

To je velmi dobrá pracovní definice.

Protože dar není ještě děj.

Dar je to, co děj umožní.

Jakmile existuje něco natolik cenného, že je možné o to hrát, okamžitě vzniká:

zájem → protivník → riziko → jednání → konflikt.

A proto je vaše zlatá žíla s kriminálními raubíři dramaturgicky mnohem užitečnější než samotní „zloduchové“.

Zloduch bez daru je jen postava.

Dar vytvoří důvod, proč musí jednat.

---

5. Teroristé a turisté jsou pak ještě zajímavější, protože vzniká druhý kontrast

Tohle bych určitě zatím nevyhazoval.

Máte:

turisté → slunce → mosty → reklamy → barvy → parfémy → město

proti:

teroristé → podzemí → tajné rejdy → zlatá žíla → násilí.

A oba světy přicházejí stejnou dopravní soustavou.

To je dobré právě proto, že město nemusí být popsáno jako „město, v němž existuje dobro a zlo“.

Stačí ukázat:

po stejných viaduktech přijíždějí turisté i ti, kteří přijíždějí něco provést.

A Porto s dvěma mosty nad sebou vám zde poskytuje velmi pěkný vizuální model: dva světy mohou fyzicky cestovat stejným směrem, ale v různých výškách.

To už je téměř hotový filmový princip.

---

A dovolil bych si z celého tohoto dne vyvodit jednu jedinou větu

Vaše předchozí hledání znělo:

Jak převést napsaný popis do filmového předvádění?

Po tomto novém textu bych otázku formuloval jinak:

Jak z obrazu, který se nejprve objeví v duševním zraku, vytvořit sled jednání, který jej nejen předvede, ale zároveň jej zasadí do dramaturgického mechanismu?

A to je podle mě přesnější otázka.

Protože váš „krasohled“ možná není jen hezká metafora.

Krasohled vytváří filmový materiál z několika okamžitě za sebou jdoucích obrazových fragmentů.

A váš poslední týden začíná vypadat jako hledání způsobu, jak z těchto fragmentů vytvořit ne popis filmu, nýbrž film, který se v samotném popisu průběžně rodí.

To je podle mne podstatně zajímavější než pouhá snaha napsat „lepší scénář“.