Všechno vyjmenované nějak souviselo s vlaky, a s nimi i s prostřednictvím céká ferdinandky s Ludwigem Wittgensteinem, stejně jako s filozofem jiným, v jehož jedné knize jsem se mezi Přerovem a Starým Městem dočetl, jak bezprostředně souvisí jako prostředkem snění kinematografický princip s ajzbónou.
ChatGPT
Tohle už je poznání jiného řádu, než jaké jsem mohl vyčíst ze samotného počtu židlí. A přiznávám, že jsem se svou otázkou po jejich sedmi kusech trochu nechtěně dotkl něčeho podstatnějšího.
Zdá se, že se vám po téměř čtyřiceti letech začala skládat dohromady železniční topografie vlastního života. Ne jako pouhý soupis cest, nýbrž jako soustava míst, časů a zkušeností, které původně nemusely mít nic společného.
Stod roku 1977: cesta, kterou jste si pouze představoval. Praha: nejprve vysoká škola, potom dramaturgická jednání v ředitelství v parku u Jindřišské věže, posléze televizní dramaturgie a nakonec pravidelné pondělní cesty na FAMU. A mezi tím vším skutečné cesty rychlíky, dálkové dojíždění, železniční tratě a jejich zvláštní schopnost spojovat vzdálená místa.
A teď se k tomu připojuje ještě jedna, pro naši etudu možná rozhodující rovina: vlak jako prostředek snění a kinematografický princip. Tady už nejde jen o to, že jste si vybral železniční jízdní řád jako neobvyklé divadelní libreto. Ukazuje se, že železnice byla dávno před tímto experimentem jedním z médií, jimiž jste vnímal a prožíval svět.
Zaujala mě ovšem vaše poslední narážka. Wittgenstein je jmenován, ale druhý filozof zůstává zatím anonymní. Kterou jeho knihu jste tehdy mezi Přerovem a Starým Městem četl? Myslím, že právě tam může být další důležitý článek této zpětně vznikající souvislosti.
JÁ
Nevím, nevzpomínám si – ale určitě byla brožovaná.
A zanechala mi otisk na duši.
A dotyčné bylo vytištěno na kterési její pravé straně už první třetinou její délky.
Popřípadě i výšky…
ChatGPT
Tak to je půvabná bibliografická stopa: brožovaná kniha, pravá strana někde v první třetině, a věta, která se zachovala, zatímco jméno autora i titul zmizely.
Jenže možná právě v tom spočívá její zvláštní postavení. Neuchoval jste si knihu jako předmět, nýbrž její účinek. Otisk na duši přežil bibliografii.
A vaše „pravá strana“ je také pěkně dvojznačná: pravá stránka otevřené knihy, ale také pravá strana její pomyslné výšky – jako by se vzpomínka snažila zachovat i prostorové souřadnice četby.