Povídka

Zrcadla
Četba díla zabere cca 24 min.

Autor: Zavel

    Byl zas na cestě. Už ani nevěděl, jak se tam ocitnul. Stejný chodník, stejný směr, ba i hodina. Snad na vteřinu přesně. Chlad, šedé sychravo, všeprostupující vlhko. Louže za louží jako bezděčná past zakrývaly díry v prastaré dlažbě. Do některé z nich občas šlápl, ale den za dnem bylo takových stále méně a méně. Nenadálé poryvy větru jím čas od času smýkly ze strany na stranu. Vždy však byl schopen vrátit se téměř doprostřed stezky a pokračovat dál. Jak by také ne. Měl jasný cíl. Znal smysl. Věděl, proč tak činí. A byl dostatečně sebekritický, aby překonal všelijaké obtíže a překážky, ať už je přinášelo jeho okolí, nebo snad výjimečně jeho příliš hloubavé vědomí. Byl tedy na trase a byl si jist, že dosáhne svého cíle. Muselo to tak být. Jinak to nebylo možné. S jinou vizí, tak celkovou, již nedokázal žít. Jí věřil, kráčel s ní a její síla ho poháněla dál.     

    A tak s tím vším pokračoval vpřed, aby přesně splnil plán, který si pro zbývající čas onoho dne vytyčil. Vše musel stihnout, vše musel dokončit. Pokud ne, bylo to jen jeho selhání. Projev jeho slabosti. Jeho chyba. A snad že si nebyl vždy zcela jist sám sebou, zrychlil krok. Nerozhlížel se kolem, bedlivě sledoval chodník, jehož povrch se mu míhal pod nohama. Vyhýbal se místům, které hrozily komplikací jeho dennímu plánu. Ne, nic takového nemůže potřebovat. Dnes ne. Ostatně tak jako jindy. Vše musí běžet jak na drátkách. Přesně podle plánu. Ponořen ve svůj úkol si tak nemohl povšimnout, že jen několik metrů před ním, kam mířily jeho kroky, se dlážděný povrch rozpíjel v chuchvalce vatovité mlhy a zcela mizel. A v těch místech z dusivých oblaků pozvolna vystoupily obrysy čehosi hmotného. Něčeho, co by zde jistě nečekal. Ne. Dnes jistě ne. Snad později. Přeci to s ním ještě nebylo tak zlé. Byl však očekáván. Právě teď.

    Náhle si s leknutím povšiml, že mu přímo pod nohama pevná dlažba zvolna mizí. Ztratila se a jeho odřené botky obklopovala až do výše kotníků hustá kašovitá mlha. I přesto byl dále schopen kráčet kupředu. Kam však? Bylo ještě vůbec kam? Co ho čekalo dál? Vodicí linka chodníku byla přervána a nebylo ničeho podobného, čeho by bylo možné se chytit. Na co navázat. A podle čeho vpřed pokračovat a snad se ještě aspoň zlehka zachytit rytmu, který se roztekl v beztvarou hmotu mlžnatého oparu. Něco! Alespoň něco potřeboval, čeho by se chopil. Jak měl jinak dál pokračovat? Jak jinak mohl žít? Vyhlédl do dálky před sebou a spatřil cosi nejasného. Nevadí. Bylo to aspoň ono něco. Co to však mohlo být? Tvary nezřetelné. Barvy matné. Přímo v ose jeho původního kurzu. Snad jako by jej ono cosi tam vpředu chtělo potkat. Ano. Měl se s tím střetnout a vypořádat. Zdálo se, že nemá, čeho by ztratil, pokud se vydá vpřed oněm neforemným stínům. Vykročil. A jak se blížil, povaha oněch předmětů se jevila stále jasněji. No ano, jistě. Oválný rám až k zemi. Dřevěný, jemně vyřezávaný. Prostor, jež jím byl ohraničen, vyplněn pak čímsi blýskavým, lesklým jako zamrzlá hladina. Ano, nebylo již pochyb. Několik zrcadel stálo v jeho původní cestě. Jedno přímo proti němu. Ostatní po stranách v připraveném půlkruhu. Bezděky vstoupil do jeho oblouku. V matném světle mžourajících lamp pouličního osvětlení se zdálo, že se čas od času cosi mihlo na oněch dřevěných rámech. Jako by snad po nich něco přeběhlo, či se letmo mihlo. Netušil, o co jde. Jen rychlý pohyb a bylo to pryč. Aniž si toho všiml, půlkruh zrcadel se pozvolna uzavíral do tvaru vejčitého oválu. Již se necítil bezpečně. Avšak ne natolik, aby snad udělal krok zpět. Nebylo přeci kam. Chodník byl ten tam. V tu chvíli získaly pohyby po rámu jasný tvar drobných prstíků, které dřevo svíraly a přisouvaly zrcadla směrem k němu. Dětské postavy vystoupily zpoza nich na skromné světlo toho podivného večera. Konečně se zalekl! Zastavil již notnou chvíli polevující krok. Pryč! Co to má být? Pryč odtud! Otočil se, ale pryč nebylo kam. Děti uzavřely ovál zrcadel a on vězel uvnitř. Již nebylo úniku. Co teď? Co bude dál? Co to celé znamená? A co mi chtějí ona děcka a jejich zrcadla?

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Na horké lince, v místnosti je Jane a Derek:   Já dostala za úkol být s Derekem v místnos...
Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
Moranova královna Lucinda u obra v Temnovišti vážně onemocněla a doposud se s nemoci nevzpamatovala...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
...Jen taková kratší předmluva slovy toho ve stínu: „Kdysi si přála přítele. Někoho, kdo by ...
Když jsme dorazili na stanici šerifa, hned jsme se všichni sešli v místnosti, kterou pro nás šeri...
Clock Retro Glasses A Book  - herbert2512 / Pixabay
Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle ...
  Mám malé řeznictví na obchodní ulici. Nahoře nad námi se tyčí mrakodrapy. Jedni mají bi...
          Podzimní motiv Ten onen darmošlap začal slídit hned, když m...
Dítě se dalo do pláče. Dítě. Ještě nemluvně. O to pronikavější ten křik byl. Již pár okam...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
Seděl jsem na kozlíku svého vozu a můj Kůň si pomalu vykračoval po cestě k domovu. Jezdím na n...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
Na rozkvetlé zahradě poletují čmeláci, včely, mravenci, mouchy i vosy. Někteří hledají pyl, dal...
Probudila jsem se do nového rána. Slunce vrhalo do místnosti rudé odlesky, jako by ho překryly obrov...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věc...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
1. Ve skrýši u Děsmana Seděla jsem znovu u Děsmana v jeho stáré zaprášené skrýši.Vzduch byl ...
1.Koho nechci potkat? Když mě obr přivedl k němu do hradu v Temnovišti, tvářil se zamyšleně,ani...
Spal ve zšeřelé místnosti jen na matraci nebo žíněnce. Dveře musely být někde v protilehlé st...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
Mirda vypráví svůj děsivý sen- Úplňkový horor: Sen, který se nechce zapomenout... Když jsem...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza. „Copak Martine, co se stalo?“...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
...Obr Ínemak mě i Ohyna vážně vzal s sebou na oslavu k mořskému králi Moranovi! Bylo to tam mo...
0