Povídka

Viděls někdy něco takovýho?

Toto dílo je (4/6) součást sbírky: 
Ve stínu panelu
  

„Viděls někdy něco takovýho?“ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení se odporoučely kamsi do zapomnění bezprostředního vědomí a nahradila je prostá zvědavost. Jeho ruka s baterkou se sice ještě pořád trochu klepala, ale možná, že ho víc znervózňovalo očekávání toho, co uslyší než to, co měl před očima.

„No, nebudu ti lhát,“ odpověděl Oťas, „Viděl. Ale tady bych to nečekal.“

„A kde? Kdy’s to viděl?“

„Hele jako… víš co… neměl bych ti to tak úplně říkat. Jako ani nevím, jestli proto, že mi to řekli, nebo proto, že sám ani nevím, proč… Ale jakože… viděl jsem to. Tehdy… na stopu.“

Oťasovi v hlase zněla podivná napjatost, nervozita, netypická pro člověka jeho vzezření dobře živeného optimisty se zálibou v ochraně slabších. Ona ostatně jeho postava klamala tělem. Ač skutečně nešel daleko pro laciný vtípek, a proti manuálním diskusím borců, co po klubech sem tam špatně pochopili Vildův existenciální humor, uměl rázně zakročit, k optimismu měl daleko.

Hlavně v těchhle okamžicích.

I když drahno dodat, že už to je nějaký rok, co takové musel prožít. Zase se mu všechno ze dna hlavy začínalo vracet.

 

…Výslechovky bůh ví kde, chlápci s utaženejma kravatama ve voblecích, co nevěděli vo moc víc, než já sám. Laciný kafe nezaměnitelnejch kvalit. Hlad. Zmatek. Nedůvěra. Pokusy vo vysvětlení chaosu, končící ještě většim chaosem. Pak vodpornej puch vězeňský cely, sdílený s profesionálním tulákem, amatérským průzkumníkem světa moderních návykovejch látek, prostitutkou a mladičkym párem, co se tu vocit‘ bůh ví za co. Jo, tak údajně za soulož na kapotě policejního auta. To jako fakt? Bože, ti amíci maj nápady…

Netušil, proč skončil tady. Proč ho po zatčení vezli skoro čtyři hodiny v zavřené dodávce někam na konec Ameriky. Proč se ho pánové v oblecích nakonec rozhodli neoddělit od těch normálních – no, téměř normálních – lidiček. Ale rozhodli se, nebo to dostali rozkazem shora.

 

…Stejně jim nerozuměl. Věděl jenom, co viděl vlastníma vočima, a tím si koneckonců nebyl tak úplně jistej.

A teď je to tu zase, letělo mu hlavou.

U nás ve městě na konci světa.

Do hajzlu…

 

 

Na stopu. Tak říká Oťas svýmu americkýmu azylu, co trval bratru půl roku. Občas, když se trochu připije – což znamená, že dá tak osm, devět kousků – tak se o těch časech zmíní. Musely se tam dít věci. Jednou vyprávěl, že v Tucsonu málem přišel o život. Vsadil ho prej v pokerový partii s nefalšovanou jižanskou smrtkou v černým klobouku a koltama s pažbama ze slonoviny.

„Když vyhraješ, človíčku, podržím nad tebou ochrannou ruku. Ale když prohraješ, budeš muset skákat, jak zapískám, a tvůj život bude můj,“ řekla mu.

Prej vyhrál, ale občas o tom trochu pochybuju.

Jasně, že kol a kolem vzato těm jeho story nevěřím, ale když si vymýšlí takovýhle příběhy, tak se tam buď ukrutně nudil, anebo se odehrálo něco ještě mnohohkrát nepochopitelnějšího. A soudě podle toho, v jakým stavu se nakonec vrátil, tipuju to druhý.

A právě proto jsem se ostatně rozhodl mu ukázat, co jsem našel. Ale všechno popořadě. Asi bych měl nejdřív začít tím, jak jsem to našel.

 

 

Každej člověk, co nechce duševně shnít, musí tvořit. O lidským údělu panujou různý představy: Někdo má za to, že musí poslouchat a činit, někdo, že ho musí ostatní poslouchat a činit, a někdo, že se musí poslouchat a činit. Jeden hledá smysl, druhej se snaží ho svýmu životu uměle vštípit, a třetí těm dvěma prvníma opovrhuje, protože o smyslu nikdy nepotřeboval uvažovat.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
1
avatar

0