Povídka

Viděls někdy něco takovýho?
Četba díla zabere cca 11 min.

Toto dílo je (4/6) součást sbírky: 
Ve stínu panelu
  

„Viděls někdy něco takovýho?“ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení se odporoučely kamsi do zapomnění bezprostředního vědomí a nahradila je prostá zvědavost. Jeho ruka s baterkou se sice ještě pořád trochu klepala, ale možná, že ho víc znervózňovalo očekávání toho, co uslyší než to, co měl před očima.

„No, nebudu ti lhát,“ odpověděl Oťas, „Viděl. Ale tady bych to nečekal.“

„A kde? Kdy’s to viděl?“

„Hele jako… víš co… neměl bych ti to tak úplně říkat. Jako ani nevím, jestli proto, že mi to řekli, nebo proto, že sám ani nevím, proč… Ale jakože… viděl jsem to. Tehdy… na stopu.“

Oťasovi v hlase zněla podivná napjatost, nervozita, netypická pro člověka jeho vzezření dobře živeného optimisty se zálibou v ochraně slabších. Ona ostatně jeho postava klamala tělem. Ač skutečně nešel daleko pro laciný vtípek, a proti manuálním diskusím borců, co po klubech sem tam špatně pochopili Vildův existenciální humor, uměl rázně zakročit, k optimismu měl daleko.

Hlavně v těchhle okamžicích.

I když drahno dodat, že už to je nějaký rok, co takové musel prožít. Zase se mu všechno ze dna hlavy začínalo vracet.

 

…Výslechovky bůh ví kde, chlápci s utaženejma kravatama ve voblecích, co nevěděli vo moc víc, než já sám. Laciný kafe nezaměnitelnejch kvalit. Hlad. Zmatek. Nedůvěra. Pokusy vo vysvětlení chaosu, končící ještě většim chaosem. Pak vodpornej puch vězeňský cely, sdílený s profesionálním tulákem, amatérským průzkumníkem světa moderních návykovejch látek, prostitutkou a mladičkym párem, co se tu vocit‘ bůh ví za co. Jo, tak údajně za soulož na kapotě policejního auta. To jako fakt? Bože, ti amíci maj nápady…

Netušil, proč skončil tady. Proč ho po zatčení vezli skoro čtyři hodiny v zavřené dodávce někam na konec Ameriky. Proč se ho pánové v oblecích nakonec rozhodli neoddělit od těch normálních – no, téměř normálních – lidiček. Ale rozhodli se, nebo to dostali rozkazem shora.

 

…Stejně jim nerozuměl. Věděl jenom, co viděl vlastníma vočima, a tím si koneckonců nebyl tak úplně jistej.

A teď je to tu zase, letělo mu hlavou.

U nás ve městě na konci světa.

Do hajzlu…

 

 

Na stopu. Tak říká Oťas svýmu americkýmu azylu, co trval bratru půl roku. Občas, když se trochu připije – což znamená, že dá tak osm, devět kousků – tak se o těch časech zmíní. Musely se tam dít věci. Jednou vyprávěl, že v Tucsonu málem přišel o život. Vsadil ho prej v pokerový partii s nefalšovanou jižanskou smrtkou v černým klobouku a koltama s pažbama ze slonoviny.

„Když vyhraješ, človíčku, podržím nad tebou ochrannou ruku. Ale když prohraješ, budeš muset skákat, jak zapískám, a tvůj život bude můj,“ řekla mu.

Prej vyhrál, ale občas o tom trochu pochybuju.

Jasně, že kol a kolem vzato těm jeho story nevěřím, ale když si vymýšlí takovýhle příběhy, tak se tam buď ukrutně nudil, anebo se odehrálo něco ještě mnohohkrát nepochopitelnějšího. A soudě podle toho, v jakým stavu se nakonec vrátil, tipuju to druhý.

A právě proto jsem se ostatně rozhodl mu ukázat, co jsem našel. Ale všechno popořadě. Asi bych měl nejdřív začít tím, jak jsem to našel.

 

 

Každej člověk, co nechce duševně shnít, musí tvořit. O lidským údělu panujou různý představy: Někdo má za to, že musí poslouchat a činit, někdo, že ho musí ostatní poslouchat a činit, a někdo, že se musí poslouchat a činit. Jeden hledá smysl, druhej se snaží ho svýmu životu uměle vštípit, a třetí těm dvěma prvníma opovrhuje, protože o smyslu nikdy nepotřeboval uvažovat.

☆ Nehodnoceno ☆



<< Část 3         Část 5 >>

O autorovi

Vojtěch Vrba

Teoretik v oboru právní historie, příležitostný písničkář a ještě příležitostnější autor povídek a dalších literárních střípků.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Můj táta byl někdo. Zbožňovala jsem ho. Odmalička byl veselá kopa, osobnost, vůdce. Mělo to i...
           1. Podivný čaroděj u obra Ínemaka Když mě obr přivedl do svého hradu v T...
  V domě číhá nebezpečí. Ve snu jsem se z ničeho nic objevila v podkroví toho domu. Zdánlivě...
Další příběhy ze snů Nerozluční? Když pro mě obr Ínemak znovu přišel a odnesl mě do s...
předchozí část zde   IV. Droga Jiří čekal, až se jej na To kultista konečně zeptá. ...
Do střešního okna v podkroví začal svítit měsíc,blíží se úplněk,ta záře osvítila celý po...
Tamhle svítí sjezdovka! Znala jsem ho už od školy. Tehdy to bylo takové hubené bidlo, krátké vla...
Beze stínu Autobus se sunul sluncem prozářenou podzimní ulicí. Venku tančily lístky ve zlatavých ...
Mé jméno je Rebeka, ale všichni mi říkají Beka. V tom baráku jsme s bráchou Nikolasem a mámou ...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
  To Porsche 911 žralo víc, než jsem si myslel. Jasně, někdo by mohl namítnout, že ta spotř...
water, ice, winter, snow, arctic, frozen, north pole, cold, iceberg, frost, sea, climate change, mountains, antarctic, winter magic, natural wonders, ice, ice, ice, ice, ice, nature, climate change
Úvod do můr. Šedá. Celý svět se skládá z šedé barvy. Je to nekonečno odstínů. Ale vž...
Když jsem jednou kráčel otevřeným vesmírem po šňůře na prádlo, všiml jsem si úžasné záře...
Probudila jsem se do nového rána. Slunce vrhalo do místnosti rudé odlesky, jako by ho překryly obrov...
Stín nad Alexem ,,Nechci se s tebou nikdy rozloučit!" vzlykala jsem Alexovi na rameni. Alex mě je...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

  Se stromy si hrál jemný vítr. Z kašny proudila voda střídajíc jedny a druhé proudy. Na...
Odpuštění  není o tom ...
Probudila jsem se do nového rána. Slunce vrhalo do místnosti rudé odlesky, jako by ho překryly obrov...
předchozí část zde   VII. Vylučovat Pokoj potemněl. Skřek a nářky utichli. Utichl i sm...
Sedím. Sám bez sebe. Kolem mě vnímám vše rozmazaně jako v mlze. Tuším jen, že se okolo pohybuj...
  „Je to dobrá snídaně. Ti frantíci mají teda úroveň.“ „Je to naprosto stejná snída...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
V kanceláři:   Po shlédnutí daného videa, kdy mi tuhla krev v žilách a určitě nejen mě...
Alexandra se probudila časně zrána. Slunce ještě nestačilo vyjít, dá-li se zbytku naší největ...
  Pracovat v archivu se zdá být nudné zaměstnání. Ne však pro Viktora. Jeden by si mohl mysl...
Když tyhle filmové pásky chytnou, nedá se to uhasit. Oheň pak zachvátí regál, pak strop, následn...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
  Jak vytouženým klidem se nám může stát zvuk smějících se dětí. Jeden z kluků se ujal...
V dalším příběhu ze snů jsem byla znovu v tom domě,ale tentokrát jsem nikoho nevyděsila,procház...
0