Svět kolem mě se zastavil. Všechno je tak tiché, tak jemné, jako by tahle chvíle měla zůstat na pořád. Jako by všechna ta křehkost, která se kolem mě rozprostírá, měla zůstat navždy pouze jen křehkostí. Nic se nestane, nic se nezmění… Najednou jsem zapomněl, jak křehké jsou všechny ty chvíle, jak záhy mění se ve vzpomínky. A časem ztratí význam. Najednou jsem zapomněl, jak se všechno mění. Zapomněl jsem, protože právě teď je všechno kolem mě přesně takové, jaké to má být… Všechno je dokonalé.

Slunce svítí a pálí mě příjemně do zad. Ležím uprostřed vší té křehkosti. Uprostřed stromů šeptajících slova, jež mě hřejí u srdce. Uprostřed vysokých trav, které mě jemně šimrají po nahé kůži. Slyším dech, se kterým rezonuje zpěv ptáků a cvrkot hmyzu. Jako by tahle chvíle byla všechno. Všechno, co potřebuji. Jako by touhle chvílí mohlo všechno skončit… víc nepotřebuji, víc ne. Chci jen ještě chvíli… malou chvíli… ležet a naslouchat životu. Vnímat, jak se mísí s životem vedle mě. Poslouchat ten dech… a nic víc.

Dívám se do korun stromů zmítaných větrem. Sleduji, jak se větve ohýbají ze strany na stranu. Světlo, které proniká skrz hustou vrstvu listů je jemné. Jako by mě chtělo pohladit po tváři. Vlít mi do očí čirou krásu a na chvíli mě oslepit. Abych zapomněl… Na to, co bylo. Na to, co bude… A abych zapomněl, jak to všechno chodí.

Najednou mě z toho všeho vytrhne hlas. Tak známý a příjemný:
„Půjdeme dál?“ ptá se mě. Já se zvednu, setřu si z kůže pot a podívám se před sebe.
„Půjdeme.“ odpovím.
A svět kolem mě se točí dál.