Povídka

Úvod do můr.
Četba díla zabere cca 4 min.

water, ice, winter, snow, arctic, frozen, north pole, cold, iceberg, frost, sea, climate change, mountains, antarctic, winter magic, natural wonders, ice, ice, ice, ice, ice, nature, climate change
Kusjanka
Autor: Kusjanka

Úvod do můr.

Šedá.

Celý svět se skládá z šedé barvy. Je to nekonečno odstínů. Ale vždy jen šedá. Tak trochu šedá, je i bílá. A černá zas není úplná čerň…. Šedá je zem. Nevýrazně plochá. Rovná. Táhne se do dálky. Stále, dlouze, nekonečně. Trochu tmavá. Ale ne moc. Pak obloha. Šedá. Snad krapet víc do světla. V rozlehlosti a šíři, může soupeřit jen s tou zemí. Nebo má spíš soupeřit země s oblohou ?

Nevím.

A je mi to jedno.

Stojím tam a dívám se, kde to jsem. Snažím se zahlédnout konec. Někde to přece končit musí. K vidění je ale jen šedá zem a obloha. A tak daleko, že už je to spíš jen tušení, než pozorování. Tam, kde se sbíhá země s oblohou, v tenké lince, musí být horizont.

Rozhlížím se kolem.

Hmm, šedá.

Podívám se na sebe. „Ale probůh, vždyť jsem nahý !!“ A skutečně jsem. Hlas mi zní taky bezbarvě a ploše. A komu by tady vlastně měla vadit nahota ?

Nikdo tu není.

Jen já.

A šedá.

Ale nohy jsou obuté. To zas ano. Do bytelných, vysokých bot. Přešlápnu z boty na botu. Dupnu.

“Hmm, dušou hezky…..Tak asi vpřed. Ne ?”

Jdu.

Stejně nevidím žádnou jinou možnost. Z toho ničeho kolem, bude nutné se dostat. Prostě někam. Kamkoli. Určitě. A chůze je fajn. Člověk nakonec vždycky dojde tam, kam chce. Kór, když má dobrý boty. A ty já viditelně mám.

…….Jdu……

Jak dlouho už vlastně ? Co na tom záleží. Ta chůze je fakt fajnová. Chůzí se nikdy nic nezkazí. Chůze, je sport. Chůze, je příležitost k meditaci. Chůze, je doprava za novou příležitostí. A když mám ty dobrý boty….. Raz dva. Nohy jdou. Tři čtyři, jedna za druhou. Čtyři pět, druhá za první. Nekonečně jdou.

Jenže ty boty…. Jak tak vidím, už nevypadají tak dobře, pohodlně a bytelně. Tkaničky dobrý. Svršek bot, fajn. Podrážky. Co je to s nima ? Vždyť ty podrážky se rozpadají ! Je to jen papír, co se každým krokem rozdírá. V takových botách se moc daleko nedostanu. Určitě né na téhle pláni, plné drobných, lesklých….. Střepů ??

Rozhlížím se.

Šedá.

Šedá nahoře.

Šedý lesk dole.

Hladový lesk.

Vražedně ostrý lesk.

Pohnul jsem se vůbec z místa ? Už přece musím jít celé hodiny…. Rozhlížím se.

Šedá.

Otočím se zpátky.

Šedá.

Jdu dál. Jistota, že někam dojdu, je ale pryč. I když nepolevím a půjdu. I když poběžím. Dostanu se vůbec někam ? Ať je to kamkoli ?

Jdu.

Boty už vůbec nevypadají dobře. Svršek je popraskaný, roztrhaný, odchází. A to vůbec nevadí. Protože podrážky už nejsou. Vzdaly to už dávno. Rozedřely se, rozřezaly, rozplynuly.

Jdu.

Musím.

Vím, že musím. Jiná možnost není. Jen se dívat dopředu a pokračovat stále dál. Dostat se tam, kde není jen šedá. Taková místa přece existují. Pamatuju si je. Snad ano. Je matně. Ale jo. Ta nejasná vzpomínka tu je.

Něco vrže.

Měl bych se podívat, co to je. Co se to děje. Ale nemůžu. Nemám odvahu se kouknout na svoje nohy. Protože to vržou ony. Nohy. Nohy by neměly skřípat a vrzat. To určitě ne. Ale jdu dál. Rovně za nosem. A je to rovně ? A jdu vůbec ? Asi ano. Alespoň to tak vypadá. Jenže proč vlastně chodit ? A kam ? A to zatracený klapání a skřípění a vrzání, mi jde už opravdu na nervy. Že bych přecejen zjistil, co to má sakra znamenat ?

Tak se podívám na ty svoje hnáty.

Tam, kde byly boty.

Tam, kde byly nohy.

Teď tam je jen krvavé, rozedřené maso a trčící kosti…..

Jak se to stalo ?

A kdy ?

Na něčem takovém přece nelze ani stát….

Padám na zem.

A to je hladově lesklá, šedá a ostře zubatá. Chtivě se zakusuje do celého zbytku těla.

Trhá ho.

Řeže.

Požírá.

O autorovi

Kusjanka

Kusjanka

.....hlavně omluva všem.
Omlouvám se za všechny chyby. Malé, velké i ty fatální. Touha po sdělení, je bohužel příliš silná. Pardon. :-)

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Jak se ti to líbilo?

☆ Nehodnoceno ☆
Přidej svou minirecenzi:

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zat...
Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již n...
1. Dlouhý čas s Normanem Obr Ínemak mě dál nechával u Normana, přestože bylo jasné, že jejich s...
Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hoř...
Vždycky jsem byl plachý a vcelku uzavřený člověk. Místo abych chodil na zábavy, jako moji ostatn...
předchozí část zde Natálie Müllerová NEOTVÍRAT! 7. ledna 2001 Už jsou to tři dny, co js...
„Viděls někdy něco takovýho?“ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení...
Nanami Ichigo: Seděla jsem doma v obýváku na gauči a pustila si televizi. Dávali pěkný film s R...
Komu se ztratil miniaturní psík s knírkem, přihlaste se na adresu... Dalo mi hodně starostí vymys...
předchozí část zde   VII. Vylučovat Pokoj potemněl. Skřek a nářky utichli. Utichl i sm...
předchozí část zde   V. Příběh ne tak úplně obyčejného šílenství Náběh byl poma...
Three heart-shaped candles with textured designs basking in soft sunlight on a minimalist surface.
Kapitola 1: Přátelé z domu prokletých duší Po té,co mě obr Ínemak s Temnoviště hodil do čern...
Probudila jsem se do nového rána. Slunce vrhalo do místnosti rudé odlesky, jako by ho překryly obrov...
předchozí část zde   VI. Přijímat Následně se ale Jiří začal cítit poněkud podlome...
Maminko, v okamžiku narození jsem vnímala jen chlad, strach a konejšivou hebkost Tvého hlasu. Zat...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Bratři „Si idem hominis corpus reparatur ad vitam, pari ratione oportet quod quicquid in corpore ho...
Když se Eliška probudila, nevěděla, kde je. Místnost byla temná, jen uprostřed stál starý dřev...
Koťátko „Na mlynářově plotě viselo chcíplý kotě. Kdo první promluví, ten to kot...
Beze stínu Autobus se sunul sluncem prozářenou podzimní ulicí. Venku tančily lístky ve zlatavých ...
předchozí část zde … O půlnoci téhož dne jsem se ocitl na městském hřbitově kousek na záp...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
  …neobviňuj mou přirozenost za to, že mě odlišila od ostatních… Epiktétos, Rozpravy ...
předchozí část zde … V noci jsem ale opět nemohl usnout. Mrazivá, tvrdá podlaha mě i přes si...
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mě...
  Pracovat v archivu se zdá být nudné zaměstnání. Ne však pro Viktora. Jeden by si mohl mysl...
Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již n...
předchozí část zde   VII. Vylučovat Pokoj potemněl. Skřek a nářky utichli. Utichl i sm...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Zlatovláska
Byly dvě. Stopovaly u silnice kousek za městem. Vracel jsem se z úspěšného obchodního jednání ...
Hlasité předčítání

Souvislé předčítání vícestránkových titulů (experim.):
Připraveno