Úplňkový horor: Sen, který se nechce zapomenout…
Když jsem se probudil, byl jsem celý zpocený. Srdce mi bušilo v hrudi, jako bych právě utíkal o život—jenže jsem ležel ve vlastní posteli.Nevím, co to bylo za podivný, zvláštní sen.
Nevím, kdo byla ta dívka, která mě prosila o pomoc.
Ale cítil jsem, že to nebyl jen obyčejný sen.
Bylo to skutečné. Příliš skutečné.
A pak se mi všechno začalo znovu vybavovat.
Stál jsem v neznámém městě,uprostřed dlouhé ulice,rozhlížel se kolem…
Ulice byly prázdné, stíny se táhly podél zdí, jako by tu všechno bylo opuštěné.
Najednou přiběhla dívka.Měla dlouhé černé vlasy. Černé oči.
„Pomoz mi!“ vykřikla. „Zlá kněžna mě chce zabít!“
Nechápal jsem. Kněžna? Jaká kněžna?
Ale než jsem se stačil zeptat, něco se pohnulo ve tmě.
A pak jsem ji uviděl.
Postavu zahalenou v temném šatu.
Nejdřív byla malá—jen silná, nepřirozeně klidná žena s pohledem, který pronikal do hlubin.
Ale pak se její tělo začalo měnit.
Růst…
Zvětšovala se.
Až byla větší než panelák.
Obryně,tak děsivá,že jsem nebyl schopen od ní odtrhnout svůj pohled!
A její oči plály ve tmě,přibližovala se, tak jsme začali utíkat.
Běželi jsme ulicemi, ven z města…
Útěk přes temnou krajinu
Napřed jsme vběhli do lesa,zdál se nekonečný…když jsme vyběhli s lesa,byla tu před námi louka, zdála se bezpečná.Ale během chvilky,se proměnila v bažiny….
Nebyl čas přemýšlet. Jen běžet,kněžna se přibližovala!
Vzduch byl ledový—byla noc v úplňku, ale místo světla měsíce nad krajinou ležela jen temnota,měsíc se schovával za mraky.Vykoukl jen občas.
Běželi jsme dál,pořád pronásledováni,jejím pohledem,před námi rybník,vběhli jsme do vody,nezastavovali jsme se.Plavali jsme přes rybník.
Voda byla tak studená, až jsem cítil, jak se mi tělo třese.
Dívka začala kopat nohama, voda cákala do všech stran.
„Tiše!“ řekl jsem jí ostře. „Musíme plavat tiše, jinak nás uslyší!“
Jenom přikývla. Její černé oči byly plné strachu.
Na břehu jsem se otočil k ní. „Musíme běžet dál—daleko. Na konec světa.“
Ale už nemohla,vzal jsem ji za ruku a pobídl ji:
,,No tak,poběž přeci,nechceš,aby nás dostala!”
Tak jsme běželi dál.Před námi se objevila řeka,když jsme se ji snažili přejít,strhl nás proud.Snažili jsme se dostat na břeh,dívka to ve vodě moc nezvládala.
„Nedupej ve vodě,“ řekl jsem jí.
„Slyší tě. Cítí tě.“
A ona zase kopala nohama, kapky stříkaly a měsíc je chytal do stříbrných úlomků.
Křikla na mě s omluvou:,,Já to prostě v té vodě nezvládám jinak!”
A za námi – oči.
Vždycky ty oči.
Snažili jsme se dostat na kopec před námi.Těžce jsme vylezli nahoru, na kopec, celý zadýchaní, dívka padala únavou. Byla jí zima, třásla se a pak jsme se vyděsili!Tři bytosti stáli na kopci, dívali se na nás a my na ně!
Ale nebyli z naší planety. Měli zelené obličeje. Protažené tváře.Velké planoucí oči…
O autorovi
Hlasité předčítání
Krásný ☺️