1. Ve skrýši u Děsmana
Seděla jsem znovu u Děsmana v jeho stáré zaprášené skrýši.Vzduch byl těžký, plný vůně starých knih a rozkládajícího se vosku ze svíček,které dohořívaly ve svícnu na stolku.Hledala jsem záminku, jak ho přemluvit, aby mi dovolil prohlédnout si některé z jeho vzácných knih, které mi kdysi ukazoval, když jsem byla malá. Nejvíc mě zajímala ta o čaroději, co zaháněl stíny svým zvláštním znamením.
Děsman na mě ale podrážděně zavrčel s tou jeho podivnou onakou řečí: „Nerušila mě tu při mém rozjímání! Kdo ví, kam jsem ty knihy už založil. Copak nevidí, že tady mám plné regály? A ona si jen tak přijde a ruší mě tu! Myslí si, že jí budu okamžitě hledat ty staré knihy?“
Prosila jsem ho, ať mě nechá najít si je sama. To ale odmítl. „Nesmí se těch knih nikdo ani dotknout!“ odsekl. Když jsem se zeptala proč, jen mlčel. Pak sfoukl svícen na stole a poslal mě pryč, do tmy.
Nechtělo se mi od něj odejít. Jakmile jsem si všimla, že už podřimuje, sundala jsem ze stěny starou zaprášenou lucernu,která visí u vchodu a vydala se šmejdit po skrýši. Světlo lucerny přitom zvláštně zablikalo a přitom jsem si všimla jiného světla,které problikávalo směrem k tmavému rohu, kde stálo staré zrcadlo.
2. Co je v tom zrcadle?
To světlo opravdu vycházelo ze zrcadla! Pomalu jsem k němu přistoupila, zkoumala jsem, odkud se to světlo bere. Musí to být přeci jen odraz, ne? Ale žádný odraz jsem nenašla. Zdálo se mi, že vidím v zrcadle něco jako jiný svět.
Setřela jsem rukou trochu prachu z povrchu a uviděla svůj odraz. Nebyla jsem to ale úplně já. Byla to ona – ta s minula, kterou jsem viděla už dřív. Lehce se usmála a zašeptala: „Tu knihu, co hledáš, už nemá. Odnesl si ji starý čaroděj. Potřebuje zachránit někoho, koho obr vězní v neproniknutelné truhle. Děsman ale tvrdí, že na to ten čaroděj nestačí sám. Možná tě bude potřebovat, ale to ti Děsman nepoví.“
Napjatě jsem poslouchala a ptala se: „Víš, kde ten čaroděj teď je?“ Ona jen pokrčila rameny a řekla, ať se zeptám toho ve stínu. Ukázala na mou levou ruku a zašeptala: „Dotkni se levou dlaní tohoto zrcadla.“
Zrovna když jsem to chtěla udělat, probudil se Děsman. Jeho hlas hromově zaduněl: „Nesmí se dotknout toho zrcadla!“
Ta v zrcadle zmizela a já se Děsmana zeptala:,,Co se stane,když se toho zrcadla dotknu?“
Děsman ke mně přistoupil a chytl mi levou ruku,těžce si povzdechl:,,Je to nebezpečné,bere to energii přes to znamení,co má v levé dlani,mohla by se dostat dovnitř,ale ven už by zvládnout nemusela,nechala by tam další část své duše,stačí,že už tam jedna je,nemusí tam být ještě další!“
Tak jsem se Děsmana zeptala:,,Ta v zrcadle je moje část duše?“
Děsman se rozkašlal a pak zachraptěl:,,Jistě že je,ale tu už nikdy zpátky nedostane!“
,,Jak to?Vysvětli mi to,prosím!“
Zaprosila jsem Děsmana a on na mě naštvaně zahučel:,,Byla vždycky neposlušná a dělala pokaždé všechno to,před čím jsem ji varoval!“
Tak jsem se omluvila:,,Tak promiň,je mi to líto,že se na mě pořád zlobíš!“
Hlasité předčítání
