,,Doneste tu truhlu sem! Ona ji otevře tady přede mnou!”
Malý Fousek donesl podivnou krabici. Vypadala jako zlatá kostka.
Zaštěrchal s tím a oznámil:
,,Něco je uvnitř, ale otevřít to vážně nijak nejde!”
Věštec se usmál: ,,Z dovolením, zvládneme to spolu!”
Vzal mi levou ruku a přiložil na zlatou kostku, zašeptal:,,Kodfrí”
Kostka se rozevřela a vypadl s ní nádherný prsten s velkým oválným kamenem zářil, jako hvězda!
Pro všechny to bylo zklamání, že tam nebyl třetí díl klenotu věčnosti, ale mě se ten prstýnek moc líbil, zaprosila jsem:
,,Smím si ho nechat?”
Naštvaný obr zakroutil hlavou:
,,Ne! Vrátí se zpátky do truhličky a odnese s ostatním pokladem do lodě!”
Moran na obra nechápavě houkl:,,Ale mohla by si ho nechat, když se ji líbí, nikomu by to vadit nemuselo!”
Ínemak protivně hodil hlavou a nesouhlasně zafuněl:,,Ona si nenechá nic! Už jsem řekl a nemíním o tom dál diskutovat!”
Moran asi chtěl něco ještě říct,ale Ínemak zavrčel:,,Odnes ji raději už do lodi a hlídej ji tam! A žádný barevný cukry! A žádný hlouposti!”
Moran to slíbil a odvedl mě na svoji loď—
🎇 6. Legrace na lodi s Moranem
Na lodi se Moran zatvářil bláznivě a vykřikl:
,,Ale na mé lodi ti dovolím všechno, co obr zakázal! Tak pojďme rozveselit smutnou Astru!“
Zasmála jsem se a moc mě to potěšilo. Jedla jsem barevný cukr, pohoupala se na vlnách v lázni a ještě jsem dostala nový šaty od Morana…
Vážně se na ostrově dost zdrželi, než naložili všechen poklad s jeskyně na lodě a než prohledali všechno, aby zjistili, že třetí část klenotu věčnosti nikde mezi tím není! Norman se mezi tím opil a spal pod stolem, ale obr mu to odpustil, měl zraněnou nohu a kvůli tomu moc trpěl a skuhral. Stará pirátka šílela s hory pokladu a taky se válela opilá na hromadě a piráti se na to i smáli. Když lodě odplouvaly, piráti spustili ohňostroj na počest všech, kteří tam zahynuli. Piráti přišli o šest členů své posádky a Moran o dva, tak vystřelili osmkrát velký a barevný ohnivý hvězdy.
Obr pak zavrčel:
,,Konečně jsme pryč s toho prokletého ostrova. Sice máme poklad, ale to, pro co jsme tam vlastně přišli jsme nenašli!”
Věštec se obrovy poklonil a omlouval se:
,,Odpusť mi to můj pane! Ale byl jsem si tolik jistý, že ten klenot tam je…!”
I věštcova matka padla před obra:
,,Kdybys dovolil, abych mohla ještě pečlivěji prohledat celý ten poklad, tak by se možná našel!”
Hlasité předčítání