Uznávám, že zřejmě nešlo o poklady světové literatury pro děti, ale jako velmi malá přijímala Hana mé pohádky až s nečekaným nadšením. Velmi jsem se proto podivil, když po nějakém čase, kdy už s námi byl náš syn Adam, začalo ono nadšení polevovat, až se nakonec Hana od mých příběhů odvrátila nadobro. Ne snad, že by mi něco takového sama okázale sdělila. Přišli jsme na to postupně, nenápadně, a právě o to silnější naše překvapení bylo. Přestala je vyprávět a nijak nestála o nové. Kniha našich pohádek se tak uzavřela. Na mé opatrné otázky po příčině jejího nezájmu, odpovídala vždy vyhýbavě a se špatně skrývanou ohleduplností. Snažil jsem se svou zvědavost krotit, ale jak se mísila nejistota autora s pochybami otce, zřejmě jsem pojednou necitlivě zdůraznil svůj zájem o příčinu jejího nenadálého nezájmu.
“Ale vždyť to jsou vaše pohádky. Ne naše!” odpověděla zpříma s nečekaným sebevědomím v hlase. Způsob, jakým ta slova pronesla, mě vyvedl z rovnováhy. Až po několika vteřinách jsem si uvědomil, že jim vlastně vůbec nerozumím. Ve svých úvahách jsem navíc zcela pominul množné číslo, které ve druhé větičce použila.
“Jak to myslíš? Přece jsem je psal pro tebe,” pokusil jsem se v tom udělat v tom jasno.
“Já vím, tati,” řekla měkce a bylo až dojemné, jak se mě snaží chlácholit, “ale já nedávno poznala jiné příběhy. Ty pravé, dětské.”
“Já ale přece píšu pohádky. Vždyť je tam tolik kouzel, fantastických bytostí a jsou zábavné. Nebo ne?” odpověděl jsem. Přestože tak má slova mohla působit, nebyl jsem ještě nikterak zoufalý. Jen jsem se to prostě snažil pochopit.
“Víš, co jsem poznala ty pravé dětské pohádky, už se mi ty tvoje tolik nelíbí. Jako by je psal někdo cizí, koho neznám. Nezlobíš se, tatínku?” špitla a vrhla se mi do náruče.
Chvíli jsme tak zůstali a já se snažil vstřebat ten podivný rozhovor. Nikdy by mě ani nenapadlo, že něco podobného uslyším od vlastního dítěte. Nebyl jsem nijak uražený. Kdepak. Zprvu snad ohromený. Brzy však, ještě s rozpolcenou Hanou v náručí, převládla zvědavost. No dobrá, nepíšu pohádky, které by se jí líbily. To by mi to ale řekla nějak takhle: Tati, ty pohádky se mi už nelíbí. Ona ale mluvila o něčem jiném. Řeč byla o jejich opravdových dětských příbězích. Copak pohádky nejsou opravdové dětské příběhy? Jako dítě jsem je miloval a ve vzpomínkách je chovám dodnes. Byl jsem jimi okouzlen, a aniž jsem o tom věděl, otevřely mi cestu do skutečného světa a k dospělosti. Měly vše, co k dobrým pohádkám patří. Tak jako ty, co jsem pro svou dceru sepsal já. Pozvolna jsem přijímal, že snad mým dílkům cosi chybí. Tím více mi ale vrtalo hlavou, kde tedy k těm pravým dětským příběhům Hana tak náhle přišla. Cítil jsem se jako slepec, když mi to záhadu objasnila. Jak to, že jsem na to nepřišel sám?
“To Adam. On mi je vypráví.”
♠ ♠ ♠
Hlasité předčítání
