V této zobrazovací praxi zejména vynikali sokolové, slovutní doboví umělci a katolické spolky.
.
Jiné společenské skupiny, včetně politických stran a profesních sdružení, označovaly takové příležitosti obdobně cizokrajnými výrazy jako například alegorie, hold nebo oním již známým výrazem tableau vivant.
.
Témata takovýchto statických kompozic bývávala různorodá, obdobně jako v případě dnešních filmových představení – ale s ohledem na věrohodnost příběhu popisovaného dílu televizního seriálu je třeba připomenout, že živé obrazy byly sestavovány i v domácnostech nebo soukromých salónech.
V Londýně, viktoriánské Anglii, ba i v kanadském Torontu tamté doby, bývaly při takových příležitostech obzvláště oblíbenými předlohami uskupení domácích živých obrazů napodobujích motivy z románů Charlese Dickense, poznamenávám, abych se prostřednictvím štědrovečerního pátrání trojice torontských sirotků opět navrátil do prostředí oné vším strašidelné vily nacházející se ještě kousek za posledním tehdejším předměstím města Toronta.
.
.
Uvnitř vily se snaží prozkoumat její tajemnosti 8 osob – čtveřice policistů a tentýž počet jejich manželek.
K nim je třeba připočíst ještě osoby dvou hospodyň a jednoho majordoma.
Sečteme-li doposud jen pouze pouhé číslice 8 + 3, dospějeme k jednomu z takzvaných dramaturgických čísel, kterým oněch 11 bezesporu je.
Samo číslo 8 ovšem dramaturgickým číslem není, neboť se mi ihned rázně nevybavuje žádný jeho přidaný mytologický, numerologický, nebo jinak esoterický, s ním související význam.
Ovšem odečteme-li od počtu 8 jednu jedinou nadbytečnou osobu, získáme číslo 7, s nímž souvisí sedm dnů v týdnu, biblických sedm hubených let, prostřednictvím přidání prologu a epilogu sedm částí dramatu, přičemž od dětství známe z pohádkářské tradice Boženy Němcová sedmero krkavců, z mytologie dějin filmových westernů sedm statečných.
A podobně.
.
.
Příští možná dědička doktorka Ogdenová se tedy přihlásí jako osoba, která, stojící mimo fotografované, zmáčkne spoušť ohromného deskového fotoaparátu, čímž si opět bezděčně zachrání život.
Když úskočným vrahem se měl tentokrát stát světelný duch skrytý vůči fotografovaným v náloži expozičního osvětlovacího sodíkového prášku.
.
.
Na výrobu bleskového prášku se používají materiály, které při hoření vydávají vysoký světelný výkon. K tomu se používá práškových kovů, jako hliníku, častěji hořčíku. Jelikož kov potřebuje k hoření velké množství kyslíku, je nutné přidat do složek materiál, který ve vysoké teplotě vytváří dostatečné množství kyslíku. Této složce se říká okysličovadlo. Jako okysličovadla slouží chlornany a chloristany sodíku, draslíku, baria, stroncia atd. Čím více okysličovadla směs obsahuje, tím rychleji hoří. Na rychlost hoření má také vliv jemnost mletí použitého kovu. Rozhodně se na bleskový prášek nehodí velmi jemné mletí kovů (pudry), protože pak rychlost hoření již při malém množství přechází v explozi.












