Kapitola 5: Jméno
Mihai seděl na kraji pryčny a cítil, jak se mu vlastní tělo stává cizím.
Druhá verze sebe sama ležela vedle něj, tak blízko, že cítil chlad z její kůže a teplo z jejího dechu zároveň. Ruka, která mu spočívala na stehně, se pomalu posouvala výš – ne násilně, ale s tou zvláštní něžností, jakou mívají milenci, kteří vědí, že druhý už nemá kam utéct.
„Řekni to,“ zašeptala jeho vlastní tvář. „Jen jednou. Nahlas. A všechno skončí.“
Mihai zavřel oči tak pevně, až mu pod víčky tančily bílé skvrny. V hlavě mu hučelo jeho pravé jméno – to, které mu matka šeptala, když ho jako malého chlapce balila do ovčích kůží před zimou. Jméno, které nikdy nevyslovil v klášteře. Jméno, které patřilo tomu malému chlapci z vesnice pod horami, než ho odvedli k řádu.
Cítil, jak se mu to jméno tlačí na jazyk. Jako by mělo vlastní vůli.
„Ne…“ vydechl slabě.
Ale hlas, který vyšel z jeho úst, už nebyl úplně jeho. Byl hlubší. Mokrý. Jako by mluvil někdo, kdo má v hrdle plno hlíny.
Druhá verze se zasmála – tichým, spokojeným smíchem. „Už je skoro venku. Cítím ho. Je sladký. Plný strachu a staré lásky k Bohu. To je nejlepší koření.“
Mihai najednou ucítil pohyb za sebou.
Něco se mu opřelo o záda. Lehce. Teplé tělo. Druhé tělo. Silvanovo. Teď už věděl, že to je Silvan, i když ho neviděl. Cítil jeho dech na zátylku – pomalý, vlhký, vonící po kryptě.
Teď byli tři v jedné posteli.
A postel byla najednou příliš malá.
„Řekni nám to jméno,“ zašeptal Silvan přímo do jeho ucha. „A my ti ukážeme, co viděl Vlad, když se díval do očí těch, které nechal nabodnout. Tu chvíli, kdy bolest druhého přestala být bolestí a stala se… jídlem.“
Mihaiho rty se pohnuly samy.
První slabika jeho pravého jména se mu začala tvarovat na jazyku.
V tom okamžiku – v poslední záchraně – se mu podařilo udělat to, co ho naučil starý pastýř ještě před vstupem do řádu.
Zacvakal zuby tak silně, až mu v ústech chutnala krev.
Bolest byla ostrá, čistá, lidská.
Na zlomek vteřiny to stačilo.
Jméno se stáhlo zpátky do hlubin.
Mihai vykřikl – ne slovo, jen surový, zvířecí zvuk – a vrhl se dopředu. Vyskočil z postele, narazil ramenem do zdi a pak se otočil.
Obě postavy – ta jeho i Silvanova – teď ležely vedle sebe na pryčně a dívaly se na něj.
Obě se usmívaly stejným úsměvem.
„Utečeš jen na chvíli,“ řekla jeho vlastní tvář klidně. „Zítra v noci už nebudeš mít sílu kousat se do jazyka. A my budeme trpěliví. My máme čas. My jsme čas.“
Silvan natáhl ruku a položil ji na hrudník té druhé verze Mihaje.
Prsty se propletly. Bylo v tom něco obscénně intimního.
„Víš, co je nejhorší?“ zeptal se Silvan tiše.
„Že až se to stane, nebudeš vědět, že se to stalo. Budeš si myslet, že jsi pořád ty. Budeš chodit, modlit se, jíst chleba… a jen občas, v noci, si vzpomeneš, že jsi kdysi měl strach. A budeš se tomu smát.“
Mihai couval ke dveřím.
Krev mu kapala z rozkousaného jazyka na podlahu – tmavé kapky, které se okamžitě vsákly do kamene a zmizely, jako by je země lačně vypila.
„Bůh… tě… zatratí,“ vydechl.
Obě postavy se zasmály najednou. Tentokrát to byl jeden jediný smích – hluboký, mokrý, starý.
„Bůh už tady není,“ řekla jeho vlastní tvář.
„Odešel, když Vlad prolil první kbelík krve. Zůstali jsme jen my. A ty.“
Mihai se otočil a utíkal.
Chodbou, pak po schodech nahoru na věž.
Dveře na věž byly těžké, ale podařilo se mu je otevřít. Venku ho udeřil studený vítr plný šedého sněhu.
Stál na ochozu, opřený o nízkou kamennou balustrádu, a lapal po dechu. Sníh mu padal na tvář a mísil se s krví z jazyka.
Pod ním se rozprostíral temný les.
Řeka Argeș hučela v dálce – černá, studená, neúprosná.
Za ním se ozvaly kroky.
Lehké. Bosé. Dva páry nohou.
Nepotřeboval se otáčet.
Věděl, že stojí těsně za ním.
Cítil jejich dech na zátylku – dva dechy, jeden teplý, jeden studený.
A pak hlas – tentokrát jen jeden, ale obsahující oba:
„Skoč, jestli chceš. My tě stejně najdeme. Dokonce i v řece. Dokonce i v zemi. Protože teď už známe tvou chuť.“
Mihai sevřel balustrádu tak silně, až mu klouby zbělely.
Sníh padal hustěji.
A někde hluboko v klášteře, v kryptě pod svatým Mikulášem, se hlína v rakvi pohnula znovu – pomalu, spokojeně, jako by se usmívala.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!