Kapitola 6: Ráno, které nebylo ráno
Když se Mihai probudil, ležel na studené kamenné podlaze ochozu věže.
Sníh ho skoro celého zasypal. Byl šedý a těžký, lepil se mu na řasy a do vlasů. Jazyk ho pálil – rozkousaná rána byla oteklá a chutnala po železe. Když se posadil, všiml si, že na balustrádě vedle něj jsou dvě řady bosých stop. Jedna menší, druhá větší. Obě vedly k němu a pak se ztrácely přímo v místě, kde ležel.
Nebyl tam žádný další sníh. Jako by ty nohy přišly, postály nad ním a pak se prostě… rozpustily.
Slezl dolů po točitých schodech. Každý krok ho bolel. Tělo měl ztuhlé, jako by celou noc někdo ležel přímo na něm.
V refektáři ho čekal Silvan.
Seděl u stolu a jedl chleba. Normálně. Pomaličku. Když Mihai vešel, zvedl hlavu a usmál se tím svým mírným, laskavým úsměvem.
„Dobré ráno, bratře. Vypadáš unaveně.“
Mihai se zastavil ve dveřích. Něco bylo špatně.
Silvan vypadal… zdravěji než včera. Tváře měl růžové, oči jasné. Dokonce i ty černé žilky na krku, které včera viděl, zmizely. Jen v levém oku měl malou černou skvrnku – jako kapku inkoustu uprostřed duhovky.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se Mihai chraptivě. „Kde je igumen? Kde jsou bratři, kteří tu byli předtím?“
Silvan naklonil hlavu. „Odešli. Nebo spíš… zůstali. Je to jedno a totéž.“
Položil na stůl kus chleba a posunul ho směrem k Mihaiovi.
„Najez se. Potřebuješ sílu.“
Mihai se posadil. Ne proto, že by měl hlad. Protože nohy ho už neunesly.
Když vzal chleba do ruky, všiml si svých prstů. Byly delší. Jen nepatrně. Nehty trochu tmavší. Jako by se pod nimi hromadila špína, kterou nemohl vydrhnout.
Zakousl se.
Chléb chutnal po krvi.
Ne metaforicky. Opravdu po krvi – slané, kovové, teplé.
Mihai ho vyplivl na stůl. Na desce zůstala tmavá skvrna, která se pomalu vsakovala do dřeva.
Silvan se zasmál. „Už to začíná. Dobře. Rychleji, než jsem čekal.“
Mihai zvedl hlavu. „Co se mnou děláš?“
„Já?“ Silvan zvedl obočí. „Já nic. To ty sám. Každý strach, který máš, každá vzpomínka na Vlada, kterou sis včera v kryptě dovolil vidět – to všechno je jako med pro něj. Čím víc bojuješ, tím sladší jsi.“
Mihai se podíval na své ruce. Pak na stěnu za Silvanem.
Na stěně visel starý bronzový kříž.
V jeho odrazu viděl sám sebe – ale o zlomek později. Jeho odraz se ještě usmíval, když on už přestal.
Zavřel oči.
„Chci odejít,“ zašeptal. „Dnes. Teď.“
Silvan vstal, obešel stůl a položil mu ruku na rameno. Dotek byl teplý. Téměř lidský.
„Můžeš zkusit. Brána je otevřená. Mule už dávno utekla, ale pěšky to zvládneš. Do Argeșe je to dva dny cesty. Možná tři, pokud budeš slabý.“
Naklonil se blíž. Jeho dech voněl po hlíně a po tom sladkém, co už Mihai začínal poznávat jako svou vlastní budoucnost.
„Ale víš, co se stane, když odejdeš? Budeš utíkat. A ono půjde s tebou. Bude v každém stínu pod stromem. V každém dechu větru. V každé vzpomínce na tvou matku, kterou si najednou nebudeš umět pořádně vybavit.“
Mihai ztuhl.
Matka.
Zkusil si vybavit její tvář.
Viděl jen mlhu. Oválný obličej. Tmavé vlasy.
Ale oči… oči už neměly barvu.
Byly jen dvě černé díry.
Začal se třást.
Silvan ho pohladil po vlasech – pomalu, něžně, jako otec syna.
„Zůstaň ještě jednu noc. Jen jednu. Dnes v noci ti ukážu, jak to funguje. Jak se staneš součástí. A jestli pak budeš chtít odejít… dovolím ti to.“
Mihai neodpověděl.
Nemohl.
Protože v hlavě mu zněl jiný hlas – jeho vlastní, ale už ne úplně jeho:
„Zůstaň. Je to příjemnější, než utíkat.“
Venku padal sníh.
Uvnitř, v kryptě hluboko pod nimi, se hlína v rakvi znovu pohnula – tentokrát rychleji, lačněji, jako by cítila, že kořist už začíná měknout.
A Mihai poprvé pocítil něco nového.
Ne jen strach.
Také hlad.
Malý. Skoro nepostřehnutelný.
Ale byl tam.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!