Kapitola 21: První noc sestry Eleny
Elena ležela na úzké posteli a snažila se modlit.
Slova jí vycházela z úst tiše, roztřeseně, ale už po několika větách se začala ztrácet. Místo „smiluj se nad duší mého manžela“ jí na jazyku zůstávalo jen „…smiluj se… nad mou prázdnotou…“
Tma v cele byla sametová. Teplá. Pak přišel ten pocit. Někdo si lehce lehl vedle ní. Ne prudce. Ne násilně. Pomalu, jako by se bál ji vyděsit. Teplé tělo se přitisklo k jejímu boku – rameno na rameno, bok na bok. Cítila teplo skrz hrubou látku svého šatu. Ne mužské teplo. Něco hlubšího. Staršího.
Dech se ozval těsně u jejího ucha.
Pět hlasů spojených v jeden, něžný a hluboký: „Už nemusíš být sama, Eleno… My jsme tu. Všichni.“
Elena se zachvěla. Její manžel ji takhle nikdy nedržel – tak jemně, tak úplně. Cítila, jak se teplá ruka pomalu položila na její břicho. Prsty se rozprostřely, lehce, ochranitelsky. „Tvůj smutek je těžký,“ zašeptal hlas. „Nech nás ho vzít. Nahradíme ho teplým klidem.“
Elena cítila, jak se jí do očí derou slzy. Ne slzy bolesti. Slzy úlevy.
Teplé tělo se přitulilo ještě blíž. Teď už cítila obrys hrudníku, který se zvedal a klesal ve stejném rytmu jako ten její. Dech jí vstupoval do úst – pomalý, sladký, kovový. Plnil ji zevnitř, vytlačoval prázdnotu po manželovi, po válce, po samotě.
„Nech nás vstoupit,“ zašeptaly hlasy. „Jen trochu. Jen natolik, abys už nemusela plakat.“ Elena otevřela ústa.
Teplý dech jí vnikl hlouběji. Cítila, jak se jí pod kůží něco lehce pohnulo – teplá vlákna, která se jemně proplétala jejími žebry a pomalu se blížila k srdci.
Bylo to… příjemné. Poprvé za dlouhý čas se cítila objatá. Ne mužem. Něčím větším. Její vlastní dech se zpomalil a splynul s tím jejich.
Pět dechů venku. Jeden uvnitř ní. Když usínala, usmívala se slabě do tmy.
Venku padal sníh. Uvnitř už bylo šest dechů.
A šestý se učil dýchat s nimi.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!