Kapitola 20: Sestra Elena
Sníh padal tak hustě, že se zdálo, jako by se celé nebe pomalu sypalo na zem.
Byl večer 23. prosince 1478, když se k bráně kláštera Sv. Mikuláše přiblížila osamělá postava na malém, vyčerpaném koni.
Byla to žena.
Sestra Elena z vesnice pod Poienari. Vdova. Třicetiletá, bledá, s tmavýma očima plnýma smutku a s černým vdovským závojem, který jí zakrýval vlasy. Přicházela pěšky poslední úsek – kůň už sotva šel. Nesla s sebou jen malý vak, dřevěný kříž a tichou prosbu.
Chtěla se pomodlit za duši svého manžela, kterého před rokem zabili Turci u řeky. Říkalo se, že v klášteře Sv. Mikuláše je zvláštní milost – že modlitby zde mají větší sílu. Nevěděla, že už půl roku sem nikdo nedochází živý.
Když dorazila k bráně, kůň se zastavil a odmítal jít dál. Třásl se a funěl páru z nozder.
Elena sesedla. Nohy se jí bořily do hlubokého sněhu.
Brána byla pootevřená.
Uvnitř nádvoří stálo pět mnichů.
Stáli v řadě, dokonale rovně, ruce složené v rukávech kutny. Sníh na jejich ramenou se nehýbal. Jejich dechy se zvedaly a klesaly ve stejném pomalém rytmu – jeden jediný dech, pět těl.
Elena ucítila, jak se jí sevřelo hrdlo.
„Buď pozdravena, sestro Eleno,“ řekl nejstarší z nich – Silvan – tiše a laskavě. Hlas měl hluboký, sametový. „Čekali jsme na tebe.“
Elena se zarazila. „Jak… znáte moje jméno?“
Mihai naklonil hlavu. Úsměv měl mírný, téměř něžný. „Hory nám šeptají. A ty jsi přišla s velkým smutkem. Takový smutek je slyšet zdaleka.“
Lucian udělal krok vpřed. Jeho pohyb byl plynulý, bez jediného zbytečného gesta. „Je zima. Jsi unavená a promrzlá. Pojď dovnitř. Připravili jsme ti teplou celu v zadní části kláštera – oddělenou, jak se sluší na ženu. Budeš mít klid na modlitby.“
Gabriel dodal tiše: „A večeři. Chléb je ještě teplý.“
Radovan (kdysi otec Radovan) jen stál a usmíval se. V jeho očích byla černá skvrnka tak velká, že už téměř pohltila celou duhovku.
Elena zaváhala. Instinkt jí říkal, aby se otočila a odešla zpátky do sněhu.
Ale nohy ji neposlechly. Byla vyčerpaná. Promrzlá.
A to teplo, které z kláštera vycházelo, bylo tak lákavé… jako objetí, které jí chybělo už přes rok.
„Přišla jsem se modlit za duši svého manžela,“ řekla slabě. „Nic víc.“
„Víš,“ odpověděl Silvan něžně, „tady se modlitby vyslyší rychleji. Pojď. Necháme tě odpočinout.“
Vedli ji chodbou.
Elena šla uprostřed pěti mnichů.
Cítila jejich teplo po obou stranách – ne horké, ale příjemné, stálé. Jejich kroky byly téměř neslyšné.
Jen jeden rytmus dechu za jejími zády.
Cela, kterou jí ukázali, byla malá, čistá, s úzkým lůžkem a jednoduchým dřevěným křížem na zdi.
Okno bylo zakryté dřevěnou okenicí.
Uprostřed stolu stála miska s chlebem a pohár vína.
„Odpočiň si,“ řekl Lucian u dveří.
„Kdybys něco potřebovala v noci… stačí zavolat. Jsme blízko.“
Když odešli a zavřeli za sebou dveře,
Elena se posadila na postel.
Ruce se jí třásly.
Něco na těch pěti mnichách bylo špatně.
Příliš synchronizovaní. Příliš klidní. Příliš… teplí.
Ale zároveň cítila úlevu. Poprvé po mnoha měsících nebyla úplně sama. A to teplo… to teplo bylo tak příjemné.
Sfoukla svíčku.
Tma přišla okamžitě.
Elena ležela na zádech, oči otevřené do tmy, a šeptala modlitbu za svého mrtvého manžela.
Pak to ucítila.
Lehký pohyb na matraci vedle ní.
Teplý. Pomalý. Jako by si někdo lehce lehl vedle ní – velmi blízko, ale ne dotýkal se jí. Ještě ne.
Dech se ozval těsně u jejího ucha.
Něžný. Hluboký. Pět hlasů spojených v jeden:
„Neplač už, Eleno… My ti pomůžeme zapomenout.“
Elena ztuhla.
Ale její tělo – unavené, osamělé, hladové po doteku – se lehce zachvělo.
Ne strachem.
Ale touhou.
Venku padal sníh.
Uvnitř kláštera už bylo pět dechů… a jeden nový, který se pomalu učil dýchat s nimi.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!