Kapitola 4: Druhá noc
Mihai se neodvážil jít spát do své cely.
Celé odpoledne proseděl v kapli, zády opřený o oltář, s křížem v jedné ruce a lahvičkou svěcené vody v druhé. Svíčky, které zapálil, hořely divně – plameny se kroutily do stran, jako by je něco tahalo pryč od něj. Když se setmělo, přestal je rozsvěcovat. Nechal jen jednu. Ta vydržela nejdéle, ale i ona nakonec zhasla sama, knot se stáhl dovnitř jako had.
Seděl ve tmě a poslouchal.
Klášter nebyl tichý. Nikdy nebyl. Byly tam zvuky, které neměly být: lehké šoupání bosých nohou po kameni, tiché, vlhké odkašlání někde za zdí, občasný zvuk, jako když se něco velkého převaluje v posteli o patro níž.
Kolem půlnoci už nemohl vydržet.
Vstal a vydal se chodbou k Silvanově cele. Potřeboval vidět aspoň jednoho živého člověka. Potřeboval slyšet normální hlas.
Dveře Silvanovy cely byly pootevřené.
Uvnitř hořela slabá olejová lampička.
Silvan ležel na pryčně na zádech, ruce zkřížené na prsou jako mrtvý mnich. Oči měl otevřené a díval se do stropu. Na tváři měl výraz hlubokého, téměř blaženého klidu.
Mihai zašeptal: „Silvane… jsi vzhůru?“
Žádná odpověď.
Přistoupil blíž.
Teprve teď si všiml, že Silvan nedýchá.
Hrudník se nehýbal. Ani trochu.
Ale oči byly živé. Černé, lesklé, a sledovaly Mihaje, i když hlava zůstávala nehybná.
Pak Silvan promluvil. Hlas vycházel z jeho úst, ale zněl, jako by přicházel z velké dálky – zpod země, z hlíny v rakvi.
„Už nepotřebuji dýchat. Ty brzy taky ne.“
Mihai ucukl tak prudce, že narazil zády do dveří.
Silvan se pomalu posadil. Pohyb byl plynulý, nepřirozený, jako by ho tahaly neviditelné struny. Kutna mu spadla z ramen a Mihai uviděl jeho hrudník – bledý, s tenkými černými žilkami, které se rozbíhaly od srdce jako pavučina.
„Pojď blíž,“ zašeptal Silvan. „Dotkni se mě. Uvidíš, jak je to snadné. Jak je to… příjemné.“
Mihai zavrtěl hlavou. Hlas se mu třásl: „To není Silvan. Už ne.“
„Je,“ odpověděl ten hlas něžně. „Je to pořád on. Jen teď sdílíme jedno tělo. Jednu paměť. Jednu chuť. Chceš vědět, co viděl Vlad, když pil z lebky? Chceš vědět, jak chutná strach smíchaný s poslušností?“
Silvan vstal. Bosé nohy se dotkly podlahy bez jediného zvuku.
Mihai couval chodbou zpátky ke své cele. Srdce mu bušilo tak silně, že cítil tep až v zubech.
Když dorazil ke dveřím své místnosti, zastavil se.
Na pryčně už někdo ležel.
Byla to jeho vlastní postava – přesně on, ve stejné kutně, se stejně rozcuchanými vlasy. Ležel na zádech, oči zavřené, ruce zkřížené na prsou. Vypadal, jako by spal.
Mihai stál ve dveřích a díval se na sebe sama.
Pak ta „druhá“ verze pomalu otevřela oči.
Byla to jeho tvář. Ale oči byly černé. Bez bělma.
Usmála se.
„Pojď,“ řekla jeho vlastním hlasem, jen o zlomek hlouběji. „Lehni si vedle mě. Je tu dost místa pro oba.“
Mihai cítil, jak se mu nohy podlamují. Udělal krok dovnitř – proti své vůli.
Když byl u postele, ta druhá verze se posunula na bok a udělala mu místo. Prohlubeň vedle ní byla už připravená. Teplá. Čekající.
Mihai se posadil na okraj pryčny. Ruce se mu třásly tak silně, že málem upustil kříž.
Druhá verze natáhla ruku a položila mu ji na stehno. Dotek byl studený, ale uvnitř pulzovalo teplo.
„Řekni mi své pravé jméno,“ zašeptala. „To, které ti dali rodiče, než tě odvedli do kláštera. To, které nikdo nezná.“
Mihai zavřel oči. Slzy mu stékaly po tvářích.
„Ne…“ zašeptal.
Ale v hlavě mu už znělo jméno. To staré. To zapomenuté. Jako by mu ho někdo vytahoval z nejhlubší části duše.
Druhá verze se přiblížila. Rty měla těsně u jeho ucha.
„Až mi ho řekneš, už nebudeš muset bojovat. Už nebudeš sám.
Budeš součástí něčeho většího.
Budeš… volný.“
Mihai ucítil, jak se mu na hrudi znovu usazuje ta známá tíha.
Tentokrát těžší. Blíž. Jako by se na něj někdo pomalu pokládal celou vahou.
Dech vedle něj voněl po hlíně a krvi.
A v tom dechu bylo jeho jméno – to pravé – už skoro na jazyku.
Venku padal sníh.
Uvnitř, v cele, se ozval tichý, vlhký smích. Tentokrát zněl jako dva hlasy najednou.
Jeden byl Silvanův. Druhý byl jeho vlastní.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!