Kapitola 24: První odpor
Únor 1479 byl krutý. Sníh ležel tak vysoko, že cesty téměř zmizely, a přesto se šepot v údolí proměnil v něco ostřejšího než jen slova u ohně.
Lidé už nemluvili jen mezi sebou. Začali se scházet.
V malé kamenné kapli sv. Jiří na kraji vesnice se jednoho večera sešlo dvanáct mužů a tři ženy.
Mezi nimi byl i starý Ion, dřevorubec Petru, kovář Dimitru a matka Anca, jejíž dcera před týdnem zmizela směrem k řece Argeș.
Oheň v kamenném krbu hořel slabě.
Nikdo nechtěl příliš světla.
Petru promluvil první, hlasem ochraptělým strachem:
„Včera v noci jsem viděl světlo na stezce.
Dvě postavy šly nahoru. Jedna byla Elena. Druhá… byl to mladý pastýř z Horní vsi. Ten, co před měsícem ztratil ženu. Šli bosí ve sněhu.
A smáli se. Oba stejným smíchem.“
Anca sevřela ruce v klíně tak silně, až jí zbělely klouby.
„Moje dcera… říkala, že tam nahoře už není smutek. Že tam je jen teplo a že už nikdy nebude sama.
Když jsem ji chtěla zastavit, podívala se na mě a řekla:
‚Maminko, oni dýchají za mě.‘ Pak odešla.“
Starý Ion zakašlal a řekl temně:
„To už není klášter. To je něco jiného. Něco, co se rozmnožuje. Jako mor. A my tady sedíme a čekáme, až si přijde pro nás všechny.“
Kovář Dimitru udeřil pěstí do stolu.
„Tak co uděláme? Půjdeme nahoru s pochodněmi a meči?
Spálíme to prokleté místo?“
Chvíli bylo ticho.
Pak promluvil mladý kněz z vesnice, otec Nicolae, který byl mezi nimi jediný v kněžském rouchu:
„Exorcismus. Musíme tam jít s křížem, svěcenou vodou a modlitbami.
Ale ne sami. Musíme jít všichni. Než bude pozdě.“
Rozhodli se.
Za tři dny, za úsvitu, vyrazí šestnáct lidí nahoru.
S sebou vezmou pochodně, staré meče, svěcenou vodu a staré knihy s modlitbami proti strigoi a moroi.
Povede je otec Nicolae a starý Ion.
Tři dny nato, za šedého úsvitu, se malý průvod vydal stezkou podél řeky.
Sníh byl hluboký. Dech jim vycházel v bílých oblacích.
Nikdo nemluvil.
Když se přiblížili k bráně kláštera, zastavili se.
Brána byla dokořán.
Na nádvoří stálo šest postav v řadě.
Silvan. Mihai. Lucian. Gabriel. Radovan.
A uprostřed – sestra Elena v bílé kutně, s rozpuštěnými vlasy, které jí padaly přes ramena.
Všichni se usmívali.
Stejným úsměvem.
Dech všech šesti se zvedal a klesal ve stejném rytmu – pomalém, hlubokém, téměř hypnotickém.
Otec Nicolae zvedl kříž vysoko nad hlavu a začal hlasitě:
„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého…“
Jeho hlas se rozlehl nádvořím.
Šest postav se ani nepohnulo.
Elena naklonila hlavu a řekla tiše, ale tak jasně, že to slyšeli všichni:
„Proč jste přišli s hněvem? My tu jen nabízíme teplo. Už nikdy nebudete sami.“
Její hlas zněl jako ozvěna všech ostatních.
Starý Ion vykřikl:
„Vraťte nám naše děti! Vraťte nám Elenu!“
Mihai udělal jeden krok vpřed. Jen jeden.
„Elena už je doma,“ řekl laskavě.
„A vaše děti… brzy budou taky.“
Pak se stalo něco, co nikdo z vesničanů neočekával.
Všech šest mnichů a Elena najednou promluvili současně – stejnými slovy, stejným hlasem:
„Pojďte blíž. Cítíte to teplo? Stačí jen překročit práh.
A už nikdy nebudete muset bojovat se samotou.“
Vzduch se najednou zdál teplejší.
Sníh na ramenou vesničanů začal rychleji tát.
Dva mladší muži z průvodu udělali nechtěně krok vpřed.
Otec Nicolae začal hlasitěji zpívat exorcismus, ale hlas se mu třásl.
Elena se usmála – něžně, skoro smutně – a řekla jen pro něj:
„Nicolae… ty přece víš, jaké to je být sám. Pojď. My tě obejmeme.“
Starý Ion zvedl pochodeň a vykřikl:
„Zpátky! Všichni zpátky!“
Ale bylo už pozdě.
Tři z vesničanů stáli jako přimrazení a dívali se na šest postav s prázdným, toužebným výrazem.
Elena natáhla ruku směrem k nim.
„Pojďte,“ zašeptala.
A všech šest hlasů to zopakovalo s ní: „Pojďte…“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!