Kapitola 25: Volání
Otec Nicolae stál uprostřed nádvoří s křížem zdviženým nad hlavou. Ruce se mu třásly tak silně, že se stříbrný kříž chvěl jako list ve větru.
„Zpět! Ve jménu Božím, zpět!“ křičel, ale hlas mu selhával.
Vedle něj starý Ion zvedl pochodeň výš, až plamen zapraskal ve studeném vzduchu.
„Nenechte se oklamat!“ zařval na ostatní. „To není Elena! To není nikdo z nich! To je ďábel v lidské kůži!“
Ale slova už neměla sílu.
Tři mladší muži z průvodu – pastýř Jovan, syn kováře a mladý mládenec z Dolní vsi – stáli jako přikovaní. Oči měli skelné, rty lehce pootevřené. Dívali se na šest postav před sebou s výrazem, který nebyl strach. Byl to hlad.
Elena udělala jeden pomalý krok vpřed. Sníh pod jejíma bosýma nohama se ani neprohnul.
„Pojďte,“ řekla něžně. „Už nemusíte cítit tu prázdnotu. Už nemusíte plakat v noci za těmi, které jste ztratili. Tady je teplo. Tady je klid. Tady jsme my.“
Její hlas se rozlil nádvořím – a najednou ho všech šest postav zopakovalo současně, dokonale synchronizovaně:
„Tady jsme my.“
Ten zvuk byl jako med a železo zároveň. Sladký. Těžký. Neodolatelný.
Pastýř Jovan udělal první krok vpřed.
Pak druhý.
Jeho otec vykřikl: „Jovane! Ne!“ a chtěl ho chytit za rameno, ale syn se mu vytrhl s překvapivou silou.
„Je mi zima, otče,“ zašeptal Jovan. „Tady je teplo…“
Kovářův syn následoval. Pak i ten třetí.
Otec Nicolae začal zpívat exorcismus hlasitěji, ale slova se mu lámala v ústech. Jako by je někdo tahal zpátky do hrdla.
Silvan, Mihai, Lucian, Gabriel a Radovan stáli nehybně a jen se usmívali. Jejich oči byly téměř úplně černé.
Elena natáhla ruku směrem k třem mladým mužům.
„Pojďte blíž,“ zašeptala. „Nechte nás obejmout vaši samotu.“
Když se první z nich – Jovan – přiblížil na dosah, Elena se lehce naklonila a položila mu dlaň na tvář.
V tom okamžiku se Jovanovo tělo zachvělo. Jeho dech se náhle zpomalil a splynul s rytmem šesti dechů za ním.
Jeho oči se rozšířily – a pak se v nich objevila malá černá skvrnka.
„Je to… krásné,“ zašeptal. Starý Ion už to nevydržel. S řevem vrhl pochodeň směrem k Eleně.
Plamen prolétl vzduchem a dopadl těsně před její nohy. Sníh zasyčel.
Elena se ani nepohnula. Jen se podívala na plamen a tiše řekla:
„Oheň nás nezahřeje. My už máme svůj.“
V tu chvíli všech šest postav udělalo současně jeden krok vpřed.
Vzduch se najednou stal hustší. Teplý. Dusivý. Jako by se celé nádvoří naplnilo neviditelným dechem.
Dva další muži z průvodu zavrávorali. Otec Nicolae klesl na kolena do sněhu a křičel modlitbu, ale hlas mu zněl slabě, vzdáleně, jako by přicházel z velké hloubky. Starý Ion popadl Nicolae za rameno.
„Utíkejte!“ zařval na ostatní. „Zpátky! Všichni zpátky dolů!“
Ti, kteří ještě dokázali poslouchat, se otočili a začali utíkat ke bráně. Někteří plakali. Někteří křičeli. Ale tři mladí muži zůstali.
Stáli vedle Eleny a pěti mnichů a usmívali se. Jejich dech se už úplně sladil s tím ostatních. Devět dechů. Jeden rytmus.
Elena se podívala směrem k prchajícím vesničanům a tiše, skoro smutně řekla:
„Vrátíte se. Všichni se nakonec vrátíte. Protože zima je dlouhá… a samota je ještě delší.“ Pak se otočila a vedla svých osm společníků zpátky do kláštera.
Brána se za nimi zavřela sama.
Tiše. Bez jediného zvuku.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!