Kapitola 10: Šest měsíců poté
Listopad 1478.
Sníh v Karpatech už nepadal šedý. Padal bílý, čistý, ale v okolí kláštera Sv. Mikuláše se držel déle než kdekoliv jinde. Ležel na střeše, na zdech, na větvích stromů – a nikdy úplně neroztál, ani když slunce svítilo.
Cesta podél řeky Argeș byla téměř neprochozená. Jen občas se po ní protáhl nějaký poutník nebo posel z Argeșe. Většina lidí se klášteru vyhýbala širokým obloukem. Říkalo se, že tamní mniši jsou zvláštní. Mluví málo. Usmívají se příliš. A v noci z kláštera vychází teplé, žluté světlo, přestože nikdo nikdy neviděl kouř z komína.
Do kláštera dorazil nový bratr až koncem listopadu.
Jmenoval se bratr Lucian. Byl to muž kolem čtyřicítky, vysoký, kostnatý, s hlubokýma očima a jizvou přes levé obočí – pozůstatek z tureckého vpádu před dvěma lety. Řád ho poslal, protože v Argeși se šířily nepříjemné zvěsti. Že z kláštera Sv. Mikuláše už půl roku nepřišel žádný dopis. Že poslední posel, který tam byl vyslán, se nevrátil.
Lucian přijel na silném hnědém koni. Když dorazil k bráně, kůň se zastavil sám a odmítal jít dál. Třásl se a točil ušima dozadu.
Lucian sesedl, pohladil ho po krku a zašeptal: „Počkej tady.“
Brána byla otevřená. Lehce pootevřená, jako by ho někdo očekával.
Vešel dovnitř.
Nádvoří bylo čisté. Sníh úhledně shrnutý na hromady podél zdí. Žádné stopy. Ani jeho vlastní se na sněhu příliš neotiskly – jako by sníh sám odmítal nést váhu cizince příliš dlouho.
Z hlavní budovy vyšel bratr Silvan.
Usmíval se. Stejně mírně a laskavě jako vždy.
„Bratře Luciane,“ řekl tiše. „Čekali jsme na tebe.“
„My?“ Lucian zvedl obočí.
„Ano. Já a bratr Mihai.“
Zpoza rohu vyšel druhý mnich.
Byl to Mihai – nebo alespoň někdo, kdo vypadal jako on. Tvář měl bledší, oči jasnější. Pohyboval se tiše, téměř bez zvuku. Když se usmál, úsměv dosáhl i očí. Byly to hezké oči. Klidné. Jen v levém byl malý černý flek, jako kapka inkoustu.
„Vítej,“ řekl Mihai. Hlas měl hlubší, než si Lucian pamatoval z doby, kdy se viděli naposledy v Argeși. „Dlouho jsme tu byli sami. Je dobré, že přicházíš.“
Lucian sevřel v kapse malý stříbrný kříž, který mu dal igumen před odjezdem.
„Dostali jsme zprávu, že tu není vše v pořádku,“ řekl opatrně. „Že bratr Teodosie a bratr Radu… zmizeli.“
Silvan pokrčil rameny. „Odešli. Do větší služby. My tu zůstali, abychom se starali o klášter. A o to, co v něm zůstalo.“
Mihai přistoupil blíž. Jeho dech byl vidět ve studeném vzduchu – pomalý, pravidelný. Voněl lehce po kadidle a po něčem kovovém.
„Pojď dovnitř,“ řekl. „Je zima. Připravili jsme ti celu. A večeři. Chleba je ještě teplý.“
Lucian zaváhal. Pak přikývl.
Uvnitř bylo příjemně teplo. Ne z ohně – zdi samotné jako by sály teplo z něčeho hluboko pod zemí. V refektáři stál na stole chléb, sýr a pohár vína. Všechno vypadalo dokonale obyčejně.
Lucian usedl.
Mihai a Silvan seděli proti němu. Oba se usmívali.
„Jaká je cesta z Argeșe?“ zeptal se Silvan zdvořile.
„Těžká,“ odpověděl Lucian. „Lidé mluví o podivných věcech. O sněhu, který padá i v létě. O hlasech v lese.“
Mihai se lehce naklonil dopředu. „A ty jim věříš?“
„Já věřím tomu, co vidím,“ řekl Lucian opatrně.
Mihai se usmál ještě víc. „To je dobře. Pak uvidíš hodně.“
Večeře proběhla v tichu. Lucian jedl pomalu, sledoval oba mnichy. Všiml si drobností.
Silvan skoro nemrkal. Mihai krájel chleba levou rukou, i když byl pravák. Oba dva dýchali stejným rytmem – pomalu, hluboce, jako by sdíleli jeden dech.
Když dojedli, Mihai vstal.
„Ukázu ti tvou celu,“ řekl. „Je vedle mé. Budeš blízko, kdybys něco potřeboval v noci.“
Lucian přikývl. Když procházeli chodbou, všiml si, že na kamenné podlaze nezůstávají stopy po Mihaiových bosých nohách.
Sníh, který si přinesl na botách, se okamžitě rozpouštěl a mizel, jako by ho někdo pil.
Cela byla čistá. Úzká postel, stůl, jednoduchý dřevěný kříž na zdi – bez Krista.
Mihai se zastavil ve dveřích.
„Spi dobře, bratře Luciane,“ řekl tiše.
„A jestli v noci něco uslyšíš… neboj se. Je to jen vítr. Nebo my.“
Usmál se naposledy a zavřel dveře.
Lucian zůstal sám.
Posadil se na postel a vytáhl z brašny lahvičku se svěcenou vodou.
Pokropil jí práh, postel i kříž.
Pak sfoukl svíčku.
Tma přišla okamžitě.
A s ní přišel ten pocit.
Jako by někdo ležel vedle něj na posteli.
Teplý. Těžký. Blízký.
Lucian ztuhl.
Cítil dech na krku – pomalý, vlhký, vonící po hlíně a železe.
A tichý, laskavý šepot, který zněl skoro jako Mihaiův hlas:
„Vítej doma.“
Venku začal znovu padat sníh.
Tentokrát byl lehce šedý.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!