Kapitola 18: Pátý poutník
Sníh padal tak hustě, že cesta podél řeky Argeș vypadala jako tunel z šedi.
Pátý poutník dorazil těsně před soumrakem.
Jmenoval se otec Radovan. Byl to starší kněz z kláštera v Curtea de Argeș – padesátník s šedivým vousem, hlubokými vráskami a očima, které už viděly příliš mnoho válek. Poslali ho, protože z předchozích čtyř vyslanců se nikdo nevrátil. Tentokrát dostal příkaz: „Zjisti pravdu. A pokud bude třeba, exorcizuj to.“
Radovan přijel na silném vraníku. Když se přiblížil k bráně, kůň se najednou zastavil, zaryl kopyta do sněhu a začal couvat. Oči měl vytřeštěné, nozdry rozšířené.
Radovan sesedl. Ruka mu sjela k těžkému stříbrnému kříži na prsou a k lahvičce se svěcenou vodou u pasu.
Brána byla pootevřená.
Uvnitř nádvoří stáli čtyři mniši v řadě.
Silvan. Mihai. Lucian. Gabriel.
Všichni čtyři stáli naprosto nehybně, ruce v rukávech, a usmívali se stejným laskavým, hlubokým úsměvem. Jejich dechy se zvedaly a klesaly v dokonalé shodě – jeden jediný rytmus.
Radovan ucítil, jak se mu zježily chlupy na zátylku.
„Jsem otec Radovan z Argeșe,“ řekl hlasitě, aby překryl tlukot vlastního srdce. „Přicházím na příkaz igumena. Chci mluvit s igumenem tohoto kláštera.“
Silvan naklonil hlavu. Jeho hlas byl mírný, téměř něžný.
„Vítej, otče Radovane. Igumen je tu. Všichni jsme teď igumeni.“
Mihai udělal krok vpřed. Pohyb byl plynulý, bez jediného zbytečného gesta.
„Cesta byla dlouhá a nebezpečná. Pojď dovnitř. Je tu teplo. A večeře už čeká.“
Radovan sevřel kříž v dlani tak silně, až se mu hrana zařízla do kůže.
„Vidím, že jste čtyři,“ řekl opatrně. „Kde je bratr Teodosie? Kde je bratr Radu? Kde jsou ti, kteří sem byli posláni přede mnou?“
Lucian se usmál. „Odešli. Do větší služby. My jsme zůstali, abychom se starali o klášter… a o ty, kteří přijdou.“
Gabriel dodal tiše: „A teď jsi přišel ty.“
Radovan ucítil, jak se mu na zádech usazuje studený pot. Ale pod tím chladem bylo něco jiného – teplo, které se mu snažilo vplížit pod kůži. Teplo, které vonělo po hlíně a železe.
„Nebudu jíst,“ řekl pevně. „Chci vidět kryptu. Hned teď.“
Čtyři mniši se na sebe podívali. Jejich úsměvy se ani nehnuly.
„Jak si přeješ,“ řekl Silvan laskavě. „Pojď s námi.“
Schody do krypty byly kluzké. Radovan šel poslední, ruku na kříži, druhou na lahvičce se svěcenou vodou. Čtyři páry bosých nohou před ním se nedotýkaly země tak, jak by měly.
Když sestoupili dolů, vzduch byl těžký, vlhký a příliš teplý.
Dubová rakev stála uprostřed.
Hlína uvnitř dýchala – pomalu, spokojeně, lačně.
Radovan přistoupil blíž. Svěcenou vodou pokropil rakev.
Voda zasyčela a zmizela, jako by ji hlína vypila.
Z hlíny se pomalu vynořila bledá ruka. Prsty byly příliš dlouhé. Dotkla se okraje rakve a zůstala tam – jako by čekala.
Radovan ucítil, jak se mu srdce rozbušilo. Pak se ozval hlas. Ne z rakve. Ne z úst mnichů. Ozval se přímo za ním – čtyři hlasy spojené v jeden, hluboký, sametový, lačný:
„Vítej doma, otče Radovane… Už jsme na tebe čekali.“
Radovan se prudce otočil. Čtyři mniši stáli těsně za ním. Jejich oči byly černé. Bez bělma. A usmívali se. Radovan otevřel ústa k exorcismu.
Ale slova mu uvízla v hrdle.
Protože v tu chvíli ucítil teplý dech na zátylku.
A teplou ruku, která se mu pomalu položila na rameno – zevnitř.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!