Kapitola 19: První noc otce Radovana
Otec Radovan ležel na zádech v cele, kterou mu přidělili.
Dveře byly zavřené, ale on věděl, že to nic neznamená.
Svěcenou vodu vylil všechnu – na práh, na postel, na stěny, na kříž. Teď už z ní nezůstalo nic. Jen slabý, vlhký pach, který se rychle mísil s vůní hlíny a železa.
Tma byla hustá jako mokrý hadr.
Nejdřív přišel tlak na hrudi. Tentokrát těžší než u Gabriela. Jako by mu někdo pomalu sedl na prsa celou vahou a nechtěl se zvednout.
Pak se matraca vedle něj prohnula – prudce, hladově.
Teplé tělo se na něj položilo najednou. Celé. Hrudník na hrudník. Břicho na břicho. Stehna na stehna.
Radovan zalapal po dechu, ale vzduch mu do plic nepřišel. Místo toho cítil, jak se mu do úst vplížil hustý, teplý dech – sladký, kovový, lačný. Plnil mu hrdlo, plnil mu plíce, až měl pocit, že se dusí zevnitř.
Teplé rty se přitiskly k jeho uchu.
Čtyři hlasy promluvily jako jeden:
„Teď už nemusíš bojovat, otče… My jsme tu všichni. Silvan. Mihai. Lucian. Gabriel. A ty.“
Radovan se pokusil zvednout ruku s křížem.
Nemohl. Jeho paže byly přitisknuty k matraci – ne násilím, ale touhou. Hlubokou, lepkavou touhou nechat se držet.
Teplé tělo na něm se pohnulo. Pomalu. Intimně. Cítil, jak se mu pod kůží něco proplétá – teplá vlákna, která mu obtáčela žebra, vplétala se do srdce, obtáčela plíce.
Bolest nepřišla. Přišla slast. Hluboká, dusivá, nevratná slast.
Jeho srdce začalo bít pomaleji.
Jedno… ……dvě… …………tři…
A uvnitř něj se probudil druhý tep. Starší. Hladovější. Čtyřnásobný.
Teplé rty se přesunuly z ucha na krk. Ne kousnutí. Jen lehký, vlhký dotek, který mu vysával vzduch a vracel ho zpátky – změněný, sladší, plnější.
„Řekni to,“ zašeptaly čtyři hlasy přímo do jeho lebky. „Řekni, že už nechceš být sám. Řekni, že chceš být s námi.“
Radovanovi se z očí kutálely slzy. Snažil se myslet na modlitbu. Na Boha. Na svatého Mikuláše.
Ale slova se mu v hlavě rozpouštěla jako sníh na teplé dlani.
Místo toho mu z úst vyšlo tiché, zlomené:
„Já… už… nechci… být… sám…“
Čtyři hlasy se zasmály – něžně, spokojeně, vítězně.
Teplé tělo na něm se přitisklo ještě blíž. Radovan cítil, jak se mu do srdce vplétá něco teplého, hustého, lačného. Jak se jeho vlastní dech zpomaluje a splyne s tím jejich.
Teď už byl jen jeden dech v cele.
Dlouhý. Hluboký. Spokojený.
A hladový.
Venku padal sníh tak hustě, že nebylo vidět ani bránu.
Uvnitř kláštera už bylo pět dechů.
A všechny zněly stejně.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!