Kapitola 16: První noc bratra Gabriela
Gabriel ležel na zádech a snažil se nemrkat.
Svěcená voda na prahu už dávno zmizela. Zůstala po ní jen slabá, tmavší šmouha, jako by ji někdo pomalu vsál do kamene.
Tma v cele byla hustá, ale ne mrtvá. Byla živá. Dýchala.
Nejdřív přišel jen pocit tlaku na hrudi. Lehký. Teplý. Jako když ti někdo položí na prsa teplou, vlhkou deku a pomalu ji přitahuje.
Pak se matraca vedle něj prohnula.
Tentokrát to nebylo pomalé. Bylo to najednou. Jako by se někdo posadil na postel těsně vedle něj – tak blízko, že cítil teplo stehna přes kutnu.
Gabriel zadržel dech.
Dech vedle něj byl pomalejší. Hlubší. Voněl po mokré hlíně, po rezavém železe a po něčem sladkém, co mu stahovalo hrdlo.
Pak se ozval hlas. Ne šeptání. Byl to hlas, který zněl, jako by mluvily tři ústa najednou – Silvan, Mihai i Lucian – spojené v jeden, hluboký, sametový tón.
„Neboj se tak… My jsme tu už dlouho. Ty jsi tu teprve chvíli.“
Gabriel cítil, jak se mu na hrudi usazuje váha.
Ne těžká. Ale neúprosná. Jako by se na něj někdo pomalu pokládal celým tělem – hrudník na hrudník, břicho na břicho, boky na boky.
Teplé rty se dotkly jeho ucha.
„Cítíš to?“ zašeptal hlas. „Jak je to snadné… když přestaneš bojovat?“
Gabriel se pokusil pohnout rukou k lahvičce se svěcenou vodou.
Nemohl.
Jeho paže byly jako z olova. Ležely podél těla a něco je tam drželo – ne násilím, ale touhou. Hlubokou, lepkavou touhou nechat se držet.
Teplé tělo na něm se pohnulo. Pomalu. Intimně.
Gabriel cítil, jak se mu pod kutnou něco proplétá kolem žeber – teplá, měkká vlákna, která se mu lehce zařezávala do kůže a hledala cestu dovnitř.
„Otevři ústa,“ zašeptal hlas přímo do jeho ucha.
Gabriel to nechtěl. Ale ústa se mu samy otevřela.
Teplý, hustý dech mu vnikl dovnitř – sladký, kovový, lačný. S
tékal mu po jazyku, plnil hrdlo, plnil plíce. Gabriel se dusil, ale ne bolestí. Dusil se slastí.
Jeho vlastní srdce začalo bít pomaleji.
Jedno… …dvě… ……tři…
A vedle něj – uvnitř něj – začal bít druhý tep. Starší. Hladovější.
Teplé tělo se k němu přitisklo ještě blíž.
Gabriel cítil jeho rty na svém krku. Ne kousnutí.
Jen lehký, vlhký dotek, který mu vysával vzduch z plic a vracel ho zpátky – změněný.
„Řekni to,“ zašeptal hlas.
„Řekni, že už nechceš být sám.“
Gabrielovi se z očí kutálely slzy. Ne slzy strachu.
Slzy zoufalé touhy říct ano.
Jeho rty se pohnuly.
„Já… nechci… být… sám…“
Hlas se zasmál – třemi hrdly najednou. Něžně. Spokojeně.
A v tu chvíli Gabriel ucítil, jak se mu něco vplétá přímo do srdce. Teplé. Sladké. Nevratné.
Jeho vlastní dech se zpomalil a splynul s tím druhým.
Teď už byl jen jeden dech v cele.
Dlouhý. Hluboký. Lačný.
Venku padal sníh.
Uvnitř kláštera už byly čtyři dechy.
A všechny zněly stejně.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!