Kapitola 15: Příchozí
Bylo to pět dní před Vánoci roku 1478, když se na stezce podél řeky Argeș objevil další poutník.
Jmenoval se bratr Gabriel. Byl mladší než Lucian – teprve třiadvacetiletý, hubený, s nervózníma očima a rukama, které se neustále pohybovaly, jako by hledaly něco, čeho by se mohly chytit. Řád ho poslal jako posla s dopisem pro igumena kláštera Sv. Mikuláše. Dopis obsahoval jednoduchou otázku: „Proč už půl roku nepřicházejí žádné zprávy?“
Gabriel přijel na staré, vyčerpané mulici. Když dorazil k bráně, mulice se zastavila, ztuhla a odmítala udělat jediný krok dál. Třásla se tak silně, že Gabriel málem spadl.
Sesedl a pohladil ji po krku. „Klid… jen klid.“
Brána byla pootevřená.
Uvnitř nádvoří stáli tři mniši.
Stáli v řadě, ruce složené v rukávech, a usmívali se stejným, mírným, hlubokým úsměvem.
Silvan vlevo. Mihai uprostřed. Lucian vpravo.
Všichni tři dýchali stejně pomalu. Stejně hluboko.
Gabriel polkl. Něco na tom pohledu mu stáhlo hrdlo.
„Jsem bratr Gabriel z Argeșe,“ řekl a snažil se, aby hlas zněl pevně. „Přináším dopis od igumena. Máte tu… všechno v pořádku?“
Silvan naklonil hlavu. „Vítej, bratře Gabrieli. Dlouho jsme na tebe čekali.“
„My?“ zeptal se Gabriel.
„Ano,“ odpověděl Mihai tiše. „Všichni tři.“
Lucian udělal krok vpřed. Jeho pohyb byl plynulý, téměř bez zvuku. „Cesta byla jistě dlouhá a studená.
Pojď dovnitř.
Připravili jsme ti teplou celu a večeři.“
Gabriel zaváhal. Mulice za ním zaržála – krátce, vyděšeně – a couvla zpátky k lesu.
„Moje zvíře…“ začal.
„O to se postaráme,“ řekl Silvan laskavě. „Teď pojď. Venku je zima.“
Gabriel vešel.
Jakmile překročil práh brány, ucítil to.
Teplo.
Ne z ohně. Zdi samotné sály teplo – hluboké, stálé, příjemné teplo, které se mu vplížilo pod kutnu a usadilo se mu na kůži.
Vedli ho chodbou do refektáře.
Stůl byl prostřený – čerstvý chléb, sýr, tmavé víno v pohárech.
Všechno vypadalo dokonale obyčejně.
A přesto měl Gabriel pocit, že se na něj všechno dívá.
Sedl si. Tři mniši usedli proti němu – Silvan, Mihai, Lucian.
Všichni tři se usmívali.
„Jaké jsou zprávy z Argeșe?“ zeptal se Lucian klidně.
Hlas měl hluboký, mírný. Gabriel si všiml, že v levém oku má malou černou skvrnku.
„Lidé… se bojí,“ odpověděl Gabriel.
„Říkají, že z tohoto kláštera už nikdo neodešel živý. Že tu… něco zůstalo po knížeti Vladovi.“
Mihai se lehce naklonil dopředu. „A ty tomu věříš?“
Gabriel sevřel v kapse svůj kříž. „Já věřím tomu, co vidím.“
Silvan se usmál ještě širším úsměvem.
„To je dobře. Pak uvidíš hodně.“
Večeře probíhala v tichu. Gabriel jedl málo.
Každé sousto mu připadalo příliš sladké. Víno mělo kovovou pachuť, která mu zůstávala na jazyku.
Když dojedli, Lucian vstal.
„Ukážeme ti tvou celu,“ řekl. „Je hned vedle mé. Budeš blízko, kdybys v noci něco potřeboval.“
Gabriel přikývl.
Když procházeli chodbou, všiml si, že žádný z tří mnichů nezanechává na kamenné podlaze stopy. Jako by se nohama ani nedotýkali země.
Cela byla čistá, úzká postel, jednoduchý stůl, dřevěný kříž na zdi – bez Krista.
Lucian se zastavil ve dveřích.
„Spi dobře, bratře Gabrieli,“ řekl tiše.
„A jestli v noci něco uslyšíš… neboj se. Je to jen vítr. Nebo my.“
Zavřel dveře za sebou.
Gabriel zůstal sám.
Okamžitě vytáhl lahvičku se svěcenou vodou a pokropil práh, postel i kříž.
Ruce se mu třásly.
Pak si lehl.
Tma přišla rychle.
A s ní přišel ten pocit.
Matrace vedle něj se lehce prohnula.
Teplá. Pomalá. Přesně ve tvaru lidského těla.
Gabriel ztuhl.
Dech se ozval těsně u jeho ucha – vlhký, teplý, vonící po hlíně a železe.
A tichý, laskavý šepot, který zněl jako hlas všech tří mnichů najednou:
„Vítej doma, bratře.“
Gabriel sevřel kříž v dlani tak silně, až se mu hrana zařízla do kůže.
Ale venku už padal sníh. A uvnitř kláštera už byly čtyři dechy.
Tři z nich byly dokonale stejné.
Čtvrtý se pomalu učil.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!