Kapitola 28: Poslední shromáždění
Třetí noc po neúspěšné výpravě už vesnice téměř nespala.
Lidé seděli ve svých domech s otevřenýma očima a poslouchali.
Venku to znělo.
Ne hlasy. Ne slova.
Zněl dech.
Devět dechů, které se slévaly v jeden pomalý, hluboký, lačný rytmus. Slyšeli ho všichni – i ti, kteří si ucpávali uši. Pronikal zdmi, pronikal do kostí, vibrující jako velký, teplý buben.
Občas se k němu přidal tichý, něžný hlas Eleny:
„Pojďte… Už není třeba se bát… Tady dole je zima a samota… Nahoře je teplo a my…“
Pak se ozval hlas Jovana – mladého pastýře, který zmizel jako první:
„Tatínku… už mi není zima… Pojď za mnou…“
A hlas kovářova syna:
„Otče… tady už nemusím pracovat do úmoru… Tady jen dýcháme… spolu…“
Starý Ion seděl u stolu s hlavou v dlaních. Sekera ležela před ním, ale věděl, že už ji nikdy nezvedne proti nim.
O půlnoci se ozvalo klepání.
Ne na dveře. Na okenice.
Lehké. Trpělivé. Jako prsty, které hladí dřevo.
Ion se zvedl, vzal sekeru a otevřel okno.
Venku stála Elena.
Bosá. Bílá kutna lehce povlávala ve větru. Sníh se jí držel na ramenou, ale neroztával.
Usmívala se.
„Ione,“ řekla tiše, „tvoje žena tě volá. Říká, že ti chybí její teplé ruce v noci. Že už je unavená z čekání.“
Ionovi se zlomil hlas. „Odejdi, ďáble…“
Elena naklonila hlavu. „Nejsem ďábel. Jsem to, co zbylo, když ďábel odešel. Jsem to, co zůstává, když člověk už nechce být sám.“
Za ní se v temnotě mezi stromy pohybovaly další stíny. Devět postav. Všechny stály nehybně a dívaly se na něj.
Ion zavřel okno tak prudce, až se sklo rozbilo.
Sedl si zpátky ke stolu a začal plakat – poprvé od smrti své ženy před sedmi lety.
Ráno se na náměstí sešlo už jen čtrnáct lidí.
Někteří měli oči červené z nespavosti. Jiní se třásli zimou, i když u ohně hořelo silné poleno.
Otec Nicolae už neměl sílu kázat. Jen tiše řekl:
„Dnes jdeme naposledy. Buď zničíme to zlo… nebo se k němu přidáme.“
Starý Ion vstal. Byl bledý, ale hlas měl pevný.
„Vezmeme všechen olej, co máme. Všechny pochodně. Všechny sekery. Spálíme klášter i s nimi. A jestli nás tam nechají vejít… tak shoříme všichni.“
Nikdo se neozval.
Když se malý průvod vydal stezkou nahoru, bylo jich už jen dvanáct. Dva lidé zmizeli během noci.
Cesta byla těžká. Sníh sahali po kolena. Nikdo nemluvil. Slyšet byl jen jejich těžký dech – rychlý, vyděšený, lidský.
Když se přiblížili k bráně kláštera, zastavili se.
Brána byla dokořán.
Na nádvoří stálo deset postav v dokonalé řadě.
Pět původních mnichů. Elena. Jovan. Kovářův syn. Starý vdovec. A mladá vdova Katarina.
Všichni bosí. Všichni se usmívali.
A všichni dýchali stejně.
Jeden dech. Deset těl.
Elena udělala krok vpřed a řekla laskavě:
„Přišli jste konečně. Už jsme na vás čekali dlouho. Pojďte dovnitř. Je tu dost tepla pro všechny.“
Starý Ion zvedl pochodeň a zařval:
„Hořte, prokletí!“ Vrhli se vpřed. Ale když doběhli na nádvoří, zjistili, že už není koho zabíjet. Deset postav stálo nehybně a jen se usmívalo.
A za nimi, z oken kláštera, z dveří, z temných koutů – se vynořovaly další stíny.
Ti, kteří zmizeli v posledních dnech.
Teď už jich bylo patnáct. Všichni stáli v řadě. Všichni dýchali stejně.
A všichni řekli současně, hlasem plným něžné lásky:
„Vítejte doma.“
Oheň z pochodní najednou zhasl. Jako by ho někdo vtáhl dovnitř.
Starý Ion upustil sekeru do sněhu. Poslední, co viděl, byla Elena, která k němu pomalu kráčela s otevřenou náručí. „Už nemusíš být sám, Ione,“ zašeptala.
A za ní stálo patnáct dalších úsměvů.
Vesnice Pod Argeșem ztichla.
Do večera zmizelo dalších sedm lidí.
Ráno už zbývalo jen pět. A ti věděli, že příští noc už nepřežijí.
Klášter Sv. Mikuláše čekal. S otevřenou branou.
S teplým objetím.
S jedním dechem, který se pomalu šířil údolím jako mor.
A někde hluboko uvnitř, v kryptě pod svatým Mikulášem, se hlína v rakvi usmívala.
Lačně. Spokojeně. Trpělivě.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!