Kapitola 27: Noční volání
Následující noci se vesnice Pod Argeșem změnila v místo, kde lidé přestali spát.
Začalo to tichými zvuky.
Nejdřív to byl jen lehký šelest za okny – jako když se někdo bosýma nohama prochází po čerstvém sněhu. Pak přišly hlasy.
Ne hlasité. Ne křik. Jen tiché, laskavé šeptání, které se neslo nocí jako teplý vítr.
„Pojď ven… Venku už není zima… Tady je teplo… Už nikdy nebudeš sám…“
Hlasy zněly jako ozvěna mnoha lidí najednou. Někdy to byl hlas Eleny. Někdy Mihaje. Někdy i hlasy těch, kteří zmizeli – Jovana, kovářova syna, starého vdovce z kraje vesnice.
Lidé se probouzeli uprostřed noci s bušícím srdcem a zjistili, že stojí u dveří s rukou na závorce. Někteří už měli boty na nohou. Jiní byli bosí.
První zmizel kovář Dimitru.
Ráno našli jeho dílnu otevřenou. Na kovadlině ležel rozžhavený meč, který právě koval. Vedle něj stála nedopitou sklenice vína. Stopy vedly od dílny přímo ke stezce do hor – bosé, rovné, jako by šel člověk, který už necítí chlad.
Jeho žena seděla u stolu a plakala. „Volal mě,“ šeptala. „Říkal, že tam nahoře už není smutek. Že tam dýchají za nás všechny.“
Druhý den zmizela mladá vdova Katarina, která žila sama s dvěma malými dětmi. Ráno děti našli samotné v posteli. Dveře byly dokořán. Na stole ležel vzkaz napsaný jejím rukopisem, ale písmena byla divná – příliš pravidelná, příliš stejná:
„Děti, nebojte se. Maminka už není sama. Brzy přijdete za mnou.“
Třetí noc přišly stíny.
Lidé je viděli mezi stromy – vysoké, štíhlé postavy, které se pohybovaly pomalu, téměř plavně. Někdy stály úplně nehybně a jen se dívaly na vesnici. Jejich dech byl vidět jako bílá pára, ale vždy ve stejném rytmu. Devět bílých obláčků najednou.
Starý Ion už nespal vůbec. Seděl u okna s sekerou přes kolena a sledoval tmu. Jednou v noci uviděl, jak se jedna postava zastavila přímo pod jeho oknem. Byla to Elena.
Stála bosá ve sněhu, bílá kutna lehce povlávala ve větru. Usmívala se.
Podívala se přímo na něj a tiše řekla:
„Ione… tvá žena už na tebe čeká nahoře. Říkala, že ti chybí její teplé ruce. Pojď. My ti je vrátíme.“
Ion zařval a hodil sekeru oknem. Sklo se rozbilo. Sekera zmizela ve sněhu. Elena se jen usmála ještě širším úsměvem a pomalu odešla zpátky do tmy.
Ráno našli pod oknem Ionovy stopy – vedle nich byly další, menší, bosé. Stopy Eleny.
A mezi nimi ležela Ionova sekera. Čepel byla úplně čistá. Jako by ji někdo olízal.
Vesnice se začínala hroutit.
Lidé přestali vycházet ven po setmění. Zamykali dveře, zatloukali okna deskami, pálili svíčky a kadidlo. Děti plakaly, protože v noci slyšely hlasy svých mrtvých rodičů.
„Maminko… tatínku… pojďte domů… Tady je teplo… Už nikdy nebudeme sami…“
Starý Ion svolal poslední shromáždění v kapli sv. Jiří.
Bylo jich už jen devatenáct.
„Zítra jdeme nahoru,“ řekl ochraptěle. „Všichni, kdo ještě mají sílu. Spálíme to prokleté místo. I kdybychom tam všichni shořeli.“
Otec Nicolae přikývl, ale v očích měl prázdno.
„Modleme se,“ zašeptal. „Modleme se, dokud ještě můžeme.“
Ale když se lidé sešli k modlitbě, mnozí z nich už cítili, jak se jim do hrudi vplížilo teplo. Teplo, které slibovalo konec všeho strachu.
A venku, mezi stromy, stály stíny.
Devět postav.
Nehybné.
Usmívající se. A čekaly.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!