Kapitola 29: Poslední noc
Vesnice Pod Argeșem už nebyla vesnicí.
Byla to hrobka s ještě živými lidmi.
Zbývalo jich pět.
Starý Ion, otec Nicolae, baba Maria, mladá Anca (která přišla o všechny děti) a kovářova žena, jejíž jméno už nikdo nevyslovoval nahlas.
Seděli všichni v kapli sv. Jiří. Dveře byly zatarasené lavicemi, okna zatloukaná deskami. Uprostřed hořel velký oheň, ale teplo z něj bylo slabé a chladné. Jako by i oheň cítil, že už prohrál.
Venku bylo ticho.
Příliš velké ticho.
Žádné vítr. Žádné zvíře. Jen ten jeden, pomalý, hluboký dech, který se nesl celým údolím. Šestnáct dechů spojených v jeden. A ten dech byl stále blíž.
Baba Maria se třásla pod třemi pokrývkami.
„Slyším je,“ zašeptala. „Slyším svoji dceru. Říká, že tam nahoře je teplo a že už nemusí plakat.“
Otec Nicolae držel v rukou zbytek svěcené vody – poslední lahvičku. Ruce měl tak slabé, že lahvička neustále cvakala o kříž.
„Modleme se,“ řekl ochraptěle. „Dokud ještě můžeme.“ Začali.
Ale slova se jim lámala. „Otče náš…“ se měnilo v „…náš, který jsi v nás…“ „Buď vůle tvá…“ se stávalo „…buď naše vůle…“ Ion najednou zvedl hlavu. „Slyšíte to?“
Všichni ztichli. Zvenčí se ozývalo lehké, bosé našlapávání ve sněhu. Kroky. Mnoho kroků. Ale všechny ve stejném rytmu.
Pak se ozval hlas. Ne jeden. Šestnáct hlasů najednou, dokonale sladěných:
„Už nemusíte bojovat… Pojďte ven… Dveře jsou otevřené… My jsme otevření…“
Anca zakryla uši dlaněmi a začala tiše vzlykat. Kovářova žena se pomalu zvedla. Oči měla skelné. „Já… už nemůžu…“ zašeptala.
„Je mi zima… taková zima…“
Ion ji chytil za rameno. „Sedni si!“ Ale žena se vytrhla a šla ke dveřím. Začala odtahovat lavice. „Oni mi vrátí muže,“ říkala tiše. „Říkají, že tam nahoře už není bolest…“
Otec Nicolae se vrhl k ní a snažil se ji zastavit, ale byla silnější, než vypadala. Otevřela dveře. Venku stáli. Šestnáct postav v dokonalé řadě.
Všichni bosí. Všichni v bílém nebo šedivém. Všichni se usmívali stejným laskavým, hlubokým úsměvem. Elena stála vepředu.
Za ní Jovan, kovářův syn, starý vdovec, Katarina a další, které vesnice ztratila.
Všichni dýchali stejně. Jeden dech. Šestnáct těl. Elena natáhla ruku směrem do kaple.
„Pojďte,“ řekla něžně. „Už je konec strachu. Už je konec samoty. Pojďte domů.“
Kovářova žena udělala první krok ven. Pak druhý.
Anca vykřikla a vrhla se za ní, ale Ion ji chytil. Baba Maria jen seděla a plakala beze zvuku. Otec Nicolae zvedl poslední lahvičku se svěcenou vodou a vylil ji směrem k Eleně. Voda dopadla na sníh a okamžitě zmizela, jako by ji země lačně vypila. Elena se jen usmála.
„Už to nefunguje, Nicolae. Nic už nefunguje. Jen my.“ Ion vstal. V ruce držel sekeru. „Tak pojďte,“ zavrčel. „Pojďte si pro nás. Ale aspoň jednoho z vás vezmu s sebou.“ Elena naklonila hlavu.
„Nikoho si nevezmeš, Ione. Ty přijdeš sám. Protože i ty už jsi unavený z boje.“
V tu chvíli se dech šestnácti postav zesílil. Teplý. Hluboký. Objímající.
Ion ucítil, jak se mu do hrudi vplížilo známé teplo. To teplo, které slibovalo, že už nikdy nebude muset truchlit za ženou. Že už nikdy nebude sám.
Jeho ruka se pomalu uvolnila. Sekera mu vypadla do sněhu. Poslední, co viděl, byla Elena, která k němu kráčela s otevřenou náručí.
„Vítej doma,“ zašeptala. A za ní stálo šestnáct úsměvů.
Ráno byla vesnice prázdná.
Dveře domů byly otevřené. Ohně dohořely. Na stolech zůstaly nedojedené večeře. Jen jeden jediný člověk zůstal. Otec Nicolae. Klečel uprostřed kaple sv. Jiří, kříž pevně sevřený v dlaních, oči vytřeštěné do prázdna.
Jeho dech byl rychlý. Vyděšený. Ještě lidský. Venku se ozývaly kroky.
Bosé. Mnoho nohou.
Pomalu se blížily ke kapli.
Nicolae zavřel oči a zašeptal zlomeně:
„Bože… jestli mě slyšíš… udělej, ať to bolí co nejméně…“
Dveře kaple se pomalu otevřely.
Elena stála ve dveřích.
Za ní stálo sedmnáct dalších postav.
Všichni se usmívali.
„Už nemusíš prosit,“ řekla Elena něžně. „My jsme tady.“
Nicolae se rozplakal.
Ale když Elena natáhla ruku, pomalu, velmi pomalu ji vzal.
Jeho dech se začal zpomalovat.
Splynul.
A v kapli sv. Jiří už nebylo osmnáct lidí.
Byl tam jen jeden dech.
Dlouhý. Hluboký. Spokojený.
Venku začal padat sníh.
Těžký. Bílý. Čistý.
A někde vysoko nad údolím, v klášteře Sv. Mikuláše, se otevřela brána dokořán.
Čekala.
Na dalšího poutníka.
Na dalšího osamělého.
Na dalšího, kdo už nechtěl být sám.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!