Kapitola 23: Pronikání
Pět mnichů a sestra Elena už nefungovali jako lidé.
Fungovali jako jedno tělo s šesti hlavami.
Ráno vstávali společně. Jedli společně. Modlili se společně – slova vycházela z jejich úst ve stejnou chvíli, stejným tónem.
Když bylo potřeba sestoupit do vesnice pro zásoby, šli vždy dva nebo tři. Nikdy sami.
První šel bratr Mihai a sestra Elena.
Přišli do vesnice za úsvitu. Elena už nenosila černý závoj. Měla jen prostou bílou kutnu, kterou jí ušili bratři. Její tvář byla bledá, ale krásná – klidná, téměř zářící.
Když vešli do obchodu se solí, mluvili společně: „Potřebujeme mouku, sůl a olej,“ řekl Mihai. „A trochu medu,“ dodala Elena ve stejnou vteřinu.
Obchodník se na ně díval s otevřenými ústy. Jejich hlasy zněly jako ozvěna. Stejný rytmus. Stejná hloubka. Když platili, Elena se usmála na ženu obchodníka a řekla tiše: „Tvůj syn kašle v noci. Pošli ho k nám. My mu pomůžeme. U nás je teplo.“ Žena zbledla. Nikdy neřekla, že její syn kašle.
Druhý den šel bratr Lucian a bratr Gabriel. Navštívili starou vdovu, jejíž dcera umírala na horečku. Stáli u postele a dívali se na umírající dívku. Oba najednou položili ruku na její čelo – stejným pohybem.
„Neboj se,“ řekli současně. „My ti vezmeme bolest.“ Dívka se uklidnila. Její dech se zpomalil a splynul s jejich. Když odcházeli, matka se jich zeptala se slzami v očích: „Přijdete zítra?“ „Přijdeme,“ odpověděli oba najednou. „A možná už zůstaneme.“
Šepot v údolí sílil. Lidé začali zamykat dveře dřív. Matky tahaly děti domů, když se stmívalo. Ale někteří – ti osamělí, ti ztracení, ti, kteří měli prázdno uvnitř – začali tajně stoupat stezkou k hradu.
Protože tam bylo teplo. Tam už nikdo nebyl sám.
A pět mnichů a sestra Elena čekali.
S úsměvem. S jedním dechem.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!