Kapitola 12: Druhý den
Lucian se probudil s pocitem, že mu někdo celou noc ležel na hrudi.
Ne tíha. Spíš teplo, které se mu usadilo hluboko pod kůží a nechtělo ven. Když se posadil, hrudník ho bolel – ne ostře, jen tupě, jako po dlouhém, hlubokém spánku.
Svěcená voda na prahu byla pryč. Nevyschla. Prostě zmizela. Na kameni zůstala jen tenká, tmavší stopa, jako by ji někdo olízal.
Vstal. Nohy měl těžké. Když došlápl na podlahu, všiml si, že jeho bosé chodidlo zanechává na kameni sotva viditelný otisk – a ten otisk se po pár vteřinách pomalu vytrácí, jako by ho kámen sám vstřebával.
Oblékl se pomalu. Prsty se mu trochu třásly, ale ne strachem. Spíš zvláštní, příjemnou únavou.
Když vyšel na chodbu, čekal na něj bratr Mihai.
Stál tam tiše, ruce složené v rukávech kutny, a usmíval se.
„Dobré ráno, bratře Luciane. Spal jsi dobře?“
Lucian přikývl. Nechtěl lhát, ale slova „dobře“ mu najednou připadala správná.
„Ano,“ odpověděl tiše. „Bylo… teplo.“
Mihaiho úsměv se lehce rozšířil. „To je dobře. Teplo je tu důležité.“
Společně šli do refektáře. Silvan už tam seděl u stolu a krájel chleba. Pohyboval se pomalu, téměř rituálně. Když Lucian usedl, Silvan mu podal krajíc – teplý, vonící po kmínu.
Lucian se zakousl.
Chléb chutnal jinak než včera. Sladčeji. Hlubší chutí, kterou nedokázal pojmenovat. Jako by v něm bylo něco z hlíny a zároveň z krve. Ale ne nepříjemně. Spíš… známě.
Jedl pomalu. Mihai a Silvan jedli s ním. Všichni tři dýchali stejným rytmem. Lucian si toho všiml až teď – jejich hrudníky se zvedaly a klesaly úplně současně, jako by sdíleli jeden dech.
„Dnes ti ukážeme klášter pořádně,“ řekl Silvan mezi sousty. „Je tu pár míst, která bys měl znát.“
„Krypta?“ zeptal se Lucian, aniž by přemýšlel.
Oba mniši se na něj podívali. Jejich oči byly klidné. V Mihaiově levém oku byl ten malý černý flek o něco větší než včera.
„Ano,“ přikývl Mihai. „Krypta taky. Ale až později. Nejdřív kaple.“
Dopoledne strávili v kapli.
Lucian klečel mezi nimi a snažil se modlit. Slova mu vycházela z úst, ale zněla dutě. Jako by je někdo poslouchal a pomalu je přetvářel dřív, než dozněla.
Když řekl „Otče náš“, uslyšel v ozvěně něco jako „…náš, který jsi v nás…“
Mihai klečel vpravo, Silvan vlevo.
Oba měli oči zavřené, ale Lucian cítil, že se na něj dívají.
Ne očima. Něčím hlubším.
Když modlitba skončila, Mihai se lehce naklonil k němu.
„Cítíš to už?“ zašeptal.
Lucian neodpověděl hned. Pak tiše přikývl.
„Je to… jako by někdo byl pořád blízko.“
„Ano,“ řekl Mihai. „A čím víc ho pustíš blíž, tím míň budeš sám. To je dar.“
Odpoledne ho vzali do refektáře znovu.
Tentokrát tam nebyl jen chléb.
Na stole stál pohár s tmavým vínem.
Mihai nalil všem třem.
„Napij se,“ řekl. „Pomůže to s únavou.“
Lucian se napil. Víno bylo husté, teplé, s kovovou pachutí.
Když polkl, cítil, jak se mu teplo rozlévá po hrudi – přesně tam, kde v noci cítil tu tíhu.
Podíval se na své ruce.
Prsty mu připadaly o něco delší. Nehty trochu tmavší u kořínků.
Neřekl nic.
Večer, když se stmívalo, ho Silvan doprovodil zpátky do cely.
U dveří se zastavil a položil mu ruku na rameno. Dotek byl teplý. Příjemný.
„Dnes v noci už nemusíš bojovat,“ řekl tiše.
„Stačí, když necháš dveře pootevřené.
On přijde sám. A ty už nebudeš muset nic vysvětlovat.“
Lucian přikývl.
Když zůstal sám, nechal dveře pootevřené – jen malou štěrbinu.
Sedl si na postel a sundal si kutnu.
Pak si lehl na záda, ruce podél těla.
Tma přišla rychle.
Tentokrát nečekal dlouho.
Prohlubeň vedle něj se objevila téměř okamžitě.
Teplá. Blízká.
Tentokrát se neomezovala jen na matraci – cítil ji i na sobě. Lehký tlak na hrudi, na břiše, na stehnech.
Jako by se na něj někdo pomalu pokládal celou vahou, ale tak něžně, že to skoro nebylo možné.
Dech se ozval přímo u jeho ucha.
„Vidíš?“ zašeptal hlas. „Už to není cizí. Už to je jen… my.“
Lucian zavřel oči.
Cítil, jak se mu na rtech formuje slabý úsměv.
A poprvé se nebránil.
Venku padal sníh – měkký, tichý, nekonečný.
Uvnitř cely už nebyly dva dechy.
Byl jen jeden.
Pomalý. Teplý. Spokojený.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!