Peklo s Normanem
Najednou se ve věži objevil Ohyn. Sedl si ke mně na postel s vyčítavým pohledem, který mě propaloval. Když jsem ho chtěla obejmout, chytil mi ruce a zasyčel:
„Přestaň! Už mě neobejmeš! Víš ty vůbec, co se kvůli tobě stalo?”
Zakroutila jsem hlavou. „Nevím… tak mi to řekni. Co se stalo?”
Ohyn mi pustil ruce, lehl si vedle mě a začal vyprávět. Mluvil tlumeně, naštvaně, slova jako uhlíky:
„Když tě obr odnesl do věže a pak se vrátil k Normanovi ke stolu, Norman dál mluvil moc zle. Strašně zle! Říkal, že pána podvádíš, nejsi ho hodna a že by tě měl zavrhnout. Prý máš oči jen pro mě – a že to přece nemůže tolerovat!”
Odmlčel se, jeho hlas potemněl.
„Pořád si připíjeli. Pili a pili, až byli oba opilí. Pak Norman řekl, že mě má obr potrestat, hned teď, před ním, pro jeho pobavení. Obr to odmítl. Řekl, že mě raději zapojí do souboje někdy jindy… ale Norman zavrčel: ‚Tak klidně hned teď!’”
Ohyn si těžce povzdechl a mluvil dál:
„Obr začal dřímat u stolu. A tak toho Norman využil. Chytil mě a zmlátil. Surově! Řval jsem a popálil jsem ho. To už konečně zasáhl pán – přiskočil, chytil Normana a odnesl ho do hradního vězení. Mě pak nesl do ohně, abych se obnovil. Bál jsem se, že mě nechá trpět v léčírně… ale nenechal. Naštěstí. Byl jsem na tom moc zle. A to všechno jen kvůli tobě!”
Jeho oči potemněly ještě víc. Vstal, neklidně přecházel sem a tam,pak tiše řekl:
„Proč jsi Normana nezabila? Teď nám tu bude dělat peklo,slyšíš jak ve vězení řve?!”
Ztěžka si povzdechl, jeho pohled byl plný neštěstí.
„Půjdu radši za obrem. Spí u sebe v komnatě. Neví, že jsem tady… a ty mu to neříkej. Nedávej nic znát. Ani slovem. Odpočívej v klidu, jako by se kvůli tobě nic nestalo.”
Rychle jsem zaprosila: „Ohy… prosím… zůstaň tu chvíli se mnou. Nezlob se! Je mi to líto, vážně!”
Ohyn na mě zasyčel:
„Víš, co si zasloužíš? Aby tu s tebou byl Norman. Já už fakt nemůžu!”
Hned na to Ohyn zmizel. Rozbrečela jsem se,tohle jsem nechtěla! Ale myslím, že kdyby Ohyn chtěl, tak by Normana zvládl porazit! Až zas tak slabý přeci není! To co řekl Ohyn mě dlouho vadilo v hlavě. Pak se tu objevil Ínemak.Povídal mi všechno tak podobně, jako Ohyn! Rozbrečela jsem se. A pak řekl něco, co mnou otřáslo:
,,Budu přemýšlet o tom, co mi navrhl Ohyn… možná nechám Normana v téhle věži s tebou…když jsi ho nedokázala zabít, tak Norman patří tobě!”
Zděšeně jsem vykřikla: „Ale já ho tu nechci! Vždyť říkal, že chce žít jen pro pomstu! Přeci nedovolíš, aby mi ublížil!”
Obr na mě zavrčel, hluboko a pomalu:
„To bude záležet jen na tobě, jestli mu to dovolím.”
Nechápala jsem. Jak to myslí?
Ínemak mě varoval:
„Jestli ještě jednou utečeš za Silverem… nechám tě v Normanových rukách. A bude to na tobě, jak se mu ubráníš.”
Pak mi vzal ruku, tu levou, kde mám znamení.
„Brzy se tu ukáže mág, který slíbil, že tě toho znamení konečně zbaví.”
Hlasité předčítání