“Že je dobré si věci nejprve promyslet, zhluboka se nadechnout a pak jednat? Něco na tom bude. Ano, nic se nejí tak horké, jak se uvaří. To by bylo na světě o mnoho méně sporů. No, vždyť se na ně podívejte, už se nehádají, usmířili se a to, co mají společné, převážilo ve snaze o pokojné spolužití. Ještě jim bude trvat, než si to jako pravidlo vědomě vyloží. Než to jasně pochopí. A když se tak ptáte, i já jsem tehdy jako zmatený, po okolí se rozhlížející mladík použil tuto metodu. Jestli se mi osvědčila? Jak to povědět? Žil a dospíval jsem tak, jak jen jsem uměl, a tím nejpřirozenějším způsobem, jaký mi přiléhal. Jak jsem byl dosud zvyklý vypořádat se s potížemi, tak jsem k nim přistupoval i nadále. Ne snad, že bych si něco takového uvědomoval. Bylo to prosté a nebylo třeba žádných zdlouhavých rozhodování. Poznávaje své dosud spící vlastnosti a neosvícené hlubiny, obrátil jsem se o radu tam, kde jsem byl doposud zvyklý hledat poučení.”
“V knihách je možné objevit mnohé. V odborných, v beletrii, lehké i náročnější literatuře. Všude tam se dala nalézt odpověď na otázku, která mě trápila, když se má právě vysněná dívka se zachovala způsobem, jenž mě v mé nezkušenosti mátl. Nebyl jsem v té chvíli schopen pochopit, co že takové počínání vlastně znamená a jak bych se snad měl já zachovat, aby se má nepatrná a kvapem slábnoucí šance zcela nevytratila. A pokud nic takového nesvedly, pokud to bylo nad jejich síly a já už nevěděl, jak dál, kam se vrtnout se všemi těmi nezvladatelnými výrony emocí, jež se zdály roztrhat mé tělo a usoužit týranou duši, bylo nezbytně nutné tuto ničivou energii napřít směrem, kterým bude tato bezpečně svedena do míst, kde již pro mě nebude nebezpečnou. Že by mohla být někomu ve svém zhmotnění i užitečnou, prospěšnou a dokonce potřebnou, mě tehdy ani nenapadlo. A musím říct, že ani dnes o tom nejsem zcela přesvědčen. Ale co. Tak jsem se znovu a znovu pouštěl se štětcem v ruce vstříc panensky neposkvrněnému plátnu, papíru, prostě jakémukoliv prázdnému místu, které stálo bezbranné výlevům mé citové nevyrovnanosti a věčné nejistotě, jež se teď nekontrolovatelně zbytnělá snažila dotknout se neproniknutelných tajemství.”
“A pak to konečně přišlo! Načekal jsem se. Ne že by byla má zcela první, ale jen a právě s ní jsem měl jako s první možnost nasadit všechny tak dlouho cvičené nástroje, které mi měly dopomoci k věčnému úspěchu. Jak jsem se bláhově domníval, připraven jsem byl dokonale, vzdělán zcela a úplně. Nic mě nemohlo překvapit. Jen na okraj musím podotknout, že si tenkrát vybrala spíše ona mě, než já ji, ale jakpak bych se mohl v těch štěstím opojených dnech zaobírat takovou titěrností. Pročpak bych to dělal? Tak jsem nakonec své lásce čelil zcela bezmocný, neozbrojený, chabě vybaven jen svými primitivními pudy a zápory a klady své nerozvinuté osobnosti. Aniž bych si to uvědomil, veškerá příprava se zdála zbytečná. A já z plných plic volal o pomoc ty své životní rádce, jejichž moudra se nyní měla jevit jako hromada od života odtržené teorie. Jak to, že je vše jinak? Kde jen jsem chyboval? Neslavně končily ty dva zimní měsíce a já za pomoci své milostné erudice uzavřel v sobě smutnou kapitolu, aniž bych se jakkoliv poučil. Přestože jsem si zas a znova v paměti přehrával každou vteřinu, v které jsem se měl jistojistě zachovat jinak, nevedla tato má samoúčelně a bezděky zkreslená analýza k toužebně očekávané úlevě. Kdepak. Jak jen dlouho poté, co se se mnou navždy rozloučila, jsem neměl sil přestat se zaobírat těmi bezcílnými myšlenkami? V debatách sama se sebou je nulová opozice zajištěna. Tak se jen těžko dotknete skutečnosti. Neodhalíte, kde vězí problém,” pronesl s letmým úsměvem a na nepatrný okamžik se odmlčel.
Hlasité předčítání