Povídka

Nevěra 01 Rodinná poradna
Četba díla zabere cca 5 min.

Autor: JaneyTrafy
Toto dílo je (1/4) součást sbírky: 
Nevěra
  

Já jsem Aneta Tamašková, je mi třicet tři a se svou rodinou bydlím v Brně patnáct minut cesta autem od středu města. Mám dlouhé, po lopatky vlasy, které si skoro pokaždé nechávám rozpuštěné. Na svět koukám modrýma očima. Uši mi trošku odstávají, ale vlasy mi je skryjí. Proto je nosím rozpuštěné. V uších mám modré náušnice a modrý řetízek. Před pár lety mi je přinesl Ježíšek. Měřím sto sedmdesát centimetrů. Dost ráda nosím volná trika s dlouhými rukávy. I v létě, ale to spíše po večerech. A na nohách tepláky či kraťasy nebo sukně.

Můj manžel Michal je sedmatřicetiletý muž. Měří sto osmdesát centimetrů. Jeho krátké vlasy, střižené na ježka, jsou černé jako havraní peří. Také má modré oči. Na sobě rád nosí tílka, létě nic a kraťasy. Jeho rty jsou tenké. Nad očima má husté obočí.

A náš tříletý syn Martin měří okolo osmdesáti centimetrů. Má krátké vlasy, které jsou také černé, jako jeho otec. Oči má po mně, modré. I Michal je má modré, ale jak já, tak i Martin je máme studánkovitě modré. Na sobě rád nosí trička s potisky a tepláky.

Já, manžel a syn, jsme se chystali jít do rodinné poradny. Protože já a Michal jsme se neustavičně hádali. Martin spíše na naše hádky doplácel.

Já byla oblečena do bílého tílka a modré sukně. Šla jsem do pokojíka, kde byl Martin a bojoval s knoflíky u košile. „Ukaž, pomohu ti.“ Usmála jsem se na něho. Poté jsem mu zapnula tři vrchní knoflíky, které mu ještě zbývaly. Na sobě měl šedé kraťasy a kostkovanou modro červenou košili. Také už byl připraven jako já. Když v tom se ozval křik z obýváku. „Kde mám tu hnědou kravatu?!“ byl to Michal, který jako jediný nebyl ještě oblečen. „Jak máš kravaty!“ křikla jsem z pokojíka do obýváku. Hned jsem byla na cestě k Michalovi. „Tam není!“ znovu začal křičet. „Tak to nevím, kam sis ji dal.“ Řekla jsem mírným tónem v hlase. Michal na sobě měl světle modrou košili a kalhoty od obleku. „Ty mi uklízíš kravata!“ křičel na mě a to věděl, že stojím u dveří. „Ale dává ti je na tvé místo!“ zvýšila jsem hlas. „Tam není!“ trval si na svém. Šla jsem se po té kravatě podívat. „Tady ji máš!“ řekla jsem podrážděně, když jsem tu ji našla. „Kde byla?!“ zeptal se rozčileně. „Na místě, kam je dávám!“ byla jsem vytočena. „Díval jsem se, a tam nebyla!“ trval si na svém. „Tak jsi slepý!“ zase jsem křičela. „Příště se o vše postaráš sám!“ dál jsem křičela. „Mami, tati, nehádejte se.“ Ozval se dětský hlásek ode dveří. Byl to Martin. „My se nehádáme, broučku.“ Usmála jsem se na něho. Na mé malé stvoření, které bylo pro mě vším. „Ty se obleč! My se jdeme obout!“ otočila jsem se na Michala. Vzala jsem Martina za jeho malou ručku a šli jsme do chodby se obout. Panovalo léto, tak jsem mu dala sandálky, do kterých se obul. Já si vzala na nohy pantofle. Vzala jsem klíče od bytu a šli na chodbu čekat na Michala. Ten za pět minut dorazil.

Když se obouval, já zamykala byt. Výtah byl v našem, třetím, patře, tak jsme si hned nastoupili a jeli dolů. Dole jsme si vystoupili a šli k našemu autu.

Naše auto je značky Ford/Ka+, modré barvy. Martina jsem připoutala do autosedačky a sedla si k němu. Michal sedl za volant, protože já řidičák neměla.

Za čtvrt hodiny už Michal parkoval na parkovišti. Do poradny jsme chodili měsíce, ale nepomáhalo to. Stále jsme se hádali. I několikrát u poradkyně. Obávala jsem se, že dnes se to bude opakovat. Byly to kravinky, které vytáčely nejen mě, ale i Michala.

Vystoupili jsme si a šli do na protější budovy, která měla deset patek. A my jeli do toho desátého patra.

Sedli jsme si na židle a čekali, dokud nás sekretářka či poradkyně nevyzvou jít dál. Martin mi seděl na klíně. Taky mlčel. „Pojďte dál Tomaškovi.“ Ozval se ode dveří ženský hlas. Ve dveřích byla drobounká, sto sedmdesát pět centimetrů vysoká dáma. Dlouhé rudé vlasy, měla vždy spletené do copu. Koukala na nás zelenýma očima. Vždy měla bílé triko nebo tílko a šedou sukni. Na nohou bílé pantofle. Ustoupila ode dveří a my vstoupili dál.

Přes sekretariát jsme šli do učebny, kde byly židličky postavené do kruhu. Martin seděl mezi mnou a Michalem Poradkyně naproti nám. Její vizitka byla vždy na bílém triku nebo tílku, kde stálo její jméno, Iveta Prachtová – rodinná poradkyně.
„Takže, jak se vám daří?“ zeptala se nás poradkyně.
„Dobře.“ Odpověděl pohotově Michal. Jako by se nic nestalo.
„Špatně.“ Odpověděl Martin. Podívala jsem se na něho. Po tváři mu tekla slza.

☆ Nehodnoceno ☆



    Část 2 >>

O autorovi

JaneyTrafy

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

1.Potopa ve věži Obr Ínemak po tom, co mi minule Čaroměn uspal znamení ve dlani, se začal chova...
Byl na cestě již druhý týden. Jako bakalář svobodných umění vypravil se tehdy za hranice vévods...
Nechci ještě zpátky k obrovi! Seděla jsem u Děsmana a povídala mu všechno,co se mi minulou noc ...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
Po tom,co Moranovi zemřela jeho královna Lucinda, se Moran v Temnovišti u obra dlouhou dobu neukázal,...
aneb o komunikaci ...
Každá nečestnost se nevyplácí ...
  Pracovat v archivu se zdá být nudné zaměstnání. Ne však pro Viktora. Jeden by si mohl mysl...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
RICHARD SLESSMAN   Z pohledu Jane:   Nakonec jsem zůstala s Hotchem v naší provizorn...
Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachý...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
Stín nad Alexem ,,Nechci se s tebou nikdy rozloučit!" vzlykala jsem Alexovi na rameni. Alex mě je...
Láska. Co to vlastně je? Pojem, který nedokázali přesně definovat největší mozky historie, nejv...
          Podzimní motiv Ten onen darmošlap začal slídit hned, když m...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Three heart-shaped candles with textured designs basking in soft sunlight on a minimalist surface.
Kapitola 1: Přátelé z domu prokletých duší Po té,co mě obr Ínemak s Temnoviště hodil do čern...
  Jak vytouženým klidem se nám může stát zvuk smějících se dětí. Jeden z kluků se ujal...
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
„Slyším!“ „Ahoj. Co děláš?“ „Věším tvé nemravné pózy.“ „Nechals je zarámovat?...
Zpátky u Děsmana Zdálo se, že tady se čas zastavil. U Děsmana v jeho skrýši vypadalo všechno st...
Sedím. Sám bez sebe. Kolem mě vnímám vše rozmazaně jako v mlze. Tuším jen, že se okolo pohybuj...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
  „Je to dobrá snídaně. Ti frantíci mají teda úroveň.“ „Je to naprosto stejná snída...
Láska. Co to vlastně je? Pojem, který nedokázali přesně definovat největší mozky historie, nejv...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
Ten pocit, vidieť ho ruka v ruke s ňou. Ten pocit stáť tam a tváriť sa, že mi je to jedno. ...
Po večeři (k níž v kompletní čtveřici zasedly hned, jakmile se vrátily z odpolední vycházky, a ...
Dávno střízlivá Jarmila ležela naznak a zírala do tmy nad sebou. Pravou paží objímala Elišku, k...
  V domě číhá nebezpečí. Ve snu jsem se z ničeho nic objevila v podkroví toho domu. Zdánlivě...
Odpuštění  není o tom ...
0