Povídka

Cesta do pekel

Autor: Pecen
  1. 6. 2024

Ahoj, jestli si tohle čtete, tak už jsem asi mrtvej. Hm, blbý no, ale vezmu to pěkně popořadě. Jmenuji se Viktor Baum, je mi 32 let a jsem z Brna, to abyste věděli, co mi případně napsat na náhrobek. Hantec ode mě ale nečekejte, strávil jsem dva roky v Práglu a moje mluva je dost namíchaná.

Teď vám musím představit Vaška, je to můj nejlepší kamarád, znám ho už od základní školy a mám s ním hlubší vztah než s vlastní ženou, promiň Silvy. Nehodlám se tady zpovídat ze všech špatností, kterých jsem se kdy dopustil, nehodlám ani litovat věcí, co jsem chtěl stihnout a nestihl. To ostatně ani nikoho nezajímá, že. Vy chcete vědět, co se stalo a já vám to tedy celé pěkně od začátku povím. Uvařte si kafe, pohodlně se usaďte a věnujte prosím chvíli svého času posledním slovům jednoho, nejspíš už mrtvého, obyčejného chlápka z Brna.

Myslím, že to byl pátek, nevzpomenu si, jestli bylo zrovna třináctého, ale vsadil bych svý boty, že jo, jinak si to neumím vysvětlit. Žena v práci, já si vařil ranní kafe, seděl u jídelního stolu, projížděl Facebook a psychicky se chystal na poslední pracovní den v tomhle týdnu. Myslím, že jsem zrovna civěl na nějaké memečko, když v tom se ozval Messenger, škubnul jsem sebou tak, že jsem málem olajkoval nějakou reklamní kokotinu.

Byly to tři po sobě příchozí zprávy od Vaška:

„Jsem v prdeli!“

„Kája se se mnou prej rozchází nevim proč nechápu a nic mi k tomu pořádně neřekla “

„Vůbec jsem nespal nevim co mám dělat myslim že to dneska v práci ani nepřežiju“

V zájmu zachování autentičnosti, jsem záměrně vynechal interpunkci, která na Messengeru nikdy moc neletěla. Rovněž jsem uvažoval, že bych vám ty zprávy přepsal se všemi originálními překlepy, ale i já, který dokáže přeložit latinskej text a už má nějakou zkušenost se zprávami od Vaška, jsem měl s některými slovy problém. Kromě samotnýho obsahu a obtížné čitelnosti zpráv na vážnost situace ukazoval i fakt, že nepoužil jedinýho emotikona, kterýma jindy moc nešetřil.

Dost mě to překvapilo, dokonce natolik, že jsem ignoroval chladnoucí vodu ve varné konvici, kterou jsem si chtěl zalít instantní kafe. Chvíli jsem jen tak seděl a vstřebával tu informaci. Nevěděl jsem, co mu na to říct. Ti dva vypadali vždycky spokojeně, už spolu byli pár let a pořád se chovali zamilovaně.

Tvl to mě mrzí, nějak to přežij do večera, pak to proberem u piva,“ vyťukal jsem opatrně na displeji a zprávu odeslal.

Pak jen vyskočilo, že zpráva byla zobrazena a žádná reakce od Vaška už nepřišla.

Ten den v naší redakci se příliš nelišil od ostatních vleklých pátků. Já seděl zamlkle za svým PC a dělal, že něco píšu. Hovno jsem psal, sice jsem měl v plánu dneska dokončit ten podělaný článek o letošním šokujícím výsledku drogového rozboru brněnských fekálií, ano čtete dobře, bohužel, ale nějak jsem byl stále duchem pryč a na článek neměl chuť. Samozřejmostí ale byl otevřenej textovej editor s pár odstavci jako základ předstírání práce.

Nakonec se přece jen stalo něco, co mě na chvíli vytrhlo z myšlenek na Vaška a co si s ním počít. Byl to Mára a jeho ukázkový záchvat vzteku. Z jeho počítače už se nějakou chvíli ozýval ten protivný zvuk chybové tabulky, která na vás řve a nenechá vás udělat to, co chcete. Po každém takovém zvuku následoval čím dál razantnější úder do klávesnice či myší do stolu. Nevěnoval jsem tomu pozornost do chvíle, kdy Mára prostě chytil klávesnici a dal jí KO o roh svého stolu. Aby si byl opravdu jistý tím, že ji dostal, uštědřil jí pár tvrdých kopanců na zemi kanclu, až se klávesy rozletovaly všude kolem. Pod mým stolem tak skončilo nebohé písmeno B, které mě trefilo do kotníku. V tu chvíli jsem chtěl Máru reflexivně okřiknout, ať si to B přijde uklidit, ale jsem nesmírně rád, že jsem to neudělal. Běsnění bylo nakonec ukončeno elegantním hodem torza klávesnice z okna na ulici a jako správný oštěpař poslal Mára za svým projektilem zvukovou vlnu, která se nesla daleko ulicí, cituji: „Pičááááááá!“

Nebýt toho, že ho při tom na telefon natočili asi čtyři lidi, se zas tolik nestalo, protože ten člověk si bral do práce vlastní klávesnici. Ano, neptejte se mě proč, ale měl i vlastní myš, možná právě kvůli takovým incidentům, těžko říct. Nakonec to video nějaký chytrák hodil na Facebook a Mára posbíral více lajků, než za celou svou dosavadní facebookovou existenci. Svým způsobem se mu tak splnil jeden sen, protože chtěl vždycky být takovou internetovou hvězdou a sám se označoval za youtubera. Vzhledem k popularitě onoho videa si ho ten pablb nakonec dal i na svůj kanál.

Díky této události utekl pracovní den nevídaně rychle a já po rozhovoru s manželkou na téma Vaškův rozchod a Márův oštěpařský talent, jsem si to namířil do hospody za svým kamarádem.

Už tam seděl. Sklopená hlava, pivo s padající pěnou a prázdný panák vedle. Vypadal jako typický hospodský štamgast, jehož koníčkem je prostě chlast. Jenže Vašek takový nebýval, vždycky patřil spíše k té malé sortě lidí, co bývaj na akcích tak nějak polo-střízliví a opilého jsem ho zažil opravdu jenom párkrát. A teď tu seděl s rozcuchanými vlasy, kruhy pod očima, podepřeným čelem, prázdným pohledem někam doprostřed stolu a hlavně prázdným panákem, který vypil sám. Věděl jsem, že to bude průser, ale tenhle pohled mě prostě překvapil a tak nějak jsem z něj nasál trochu deprese i do sebe.

Proplul jsem mezi několika stoly a přistál na židli naproti Vaška. Zvedl hlavu, ale neřekl ani půl slova.

„Čau,“ nadhodil jsem polohlasem a trochu si povzdychl.

„Hm, čau,“ vyplivl Vašek, jehož ústa se hned na to poněkud zkřivila, nevím, jestli to bylo způsobeno pachutí bůhvíjakého dryáku, co pil anebo měl prostě na krajíčku a musel zatlačit rozechvělý hlas. Tak jako tak to zpravil lokem zvětralého piva.

„Tak, co se teda vlastně stalo?“ snažil jsem se to z něj vydolovat, i když jsem nejspíš nezvolil nejšetrnější taktiku.

„Myslíš, že to jako vím?!“ štěkl po mně nevybíravě a nebýt toho že se mu uprostřed nádechu draly do očí slzy, určitě by i nevybíravě pokračoval. Upil piva, otřel slzy, zklidnil rozechvělý hlas a pokračoval: „Prostě mi řekla, že je konec no. Sebrala se a …,“ musel se zase odmlčet, jinak by se rozeřval jako malý.

„Prostě zmizela, prej ji to mrzí a samý kecy, kecy, kecy. Blbý kecy, sračka vedle sračky. Nebyla ke mně upřímná, to ženský v takových situacích neumí, nejsem včerejší. Myslí si, jak jsou k tobě šetrný, aby se nemusely cítit zle, přitom z tebe dělaj debila a to tě zraňuje ze všeho nejvíc. Prostě to jsou bezcitný svině, víš,“ uzavřel Vašek a já tu zlost a depresi doslova fyzicky cítil všemi svými smysly.

Díkybohu mi zrovna v tu chvíli přistálo pivo na čekající podtácek a já negativní pocity utopil v jednom mocném loku. Nepotřeboval jsem být zrovna psycholog, aby mi došlo, že má Vašek zlomené srdce, na to by stačilo tak pět až šest inteligenčních bodů od psa, možná méně.

„Chápej, kdyby mi řekla, že má někoho jiného nebo že už ke mně prostě nic necítí a že to akorát předstírala, byl bych nasranej, ale věděl bych, co se děje a prostě to vstřebal. Takhle nemám ani co vstřebávat. Prostě jsem si vyslech takový ty obyčejný tuctový kydy, které poslouchaj kluci v patnácti, tím si nade mnou umyla ruky a čau. Myslí si, že tak nemusí mít žádný výčitky a to je to nejhnusnější, co ti může blízký člověk udělat. Bodla mě do zad a pořádně s tím zakvedlala,“ Vašek dál plival zlost a mezi větami si otíral slzy. Byl jsem fakt v šoku, prostě on a Kája vždycky vypadali tak spokojeně. Mrzelo mě vidět ho v takovéhle situaci.

2+
5/5 (2)
Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Tvůj názor nás zajímá, přidej prosím komentář.x
()
x
0