Nikův pláč
Další příběhy přátel z domu prokletých duší a co tentokrát prozradí stín s minulosti?
Těžko se mi usínalo a po náročném dni jsem měla hlavu plnou starostí, když najednou jsem odněkud zaslechla tichý pláč, který zesiloval, někdo vzlykal a šeptal do tmy, něco jako… ,,proč zrovna on?… Proč právě mě se tohle děje … to je tak nespravedlivé, proč zrovna v naší rodině?“
To mě vadilo, vstala jsem a šla se podívat, kdo to kde brečí! Najednou jsem ale nebyla doma, ale v tom domě, kde bydlí moji přátelé, objevila jsem se přímo v pracovně pána domu, takto uprostřed noci! Zahlédla jsem jak sedí v křesle s hlavou v dlaních a brečí a naříká! Šla jsem k němu blíž a po dřepla k opěrce křesla, zeptala se ho potichu: ,,Co se ti stalo a proč tolik naříkáš?“
On ale, jako by mě snad neviděl, nebo mě vidět nechtěl, nebo byl tak zabraný do svého žalu, že nevnímal nic kolem. Možná tu už takto pozdě ani nikoho nečekal, všichni v domě už spí a mě moc zajímalo, proč Nik brečí?
Najednou se lekl a podíval se na mě, měl nezvykle neupravený, šedý vlasy a v jeho bledých očích se leskly slzy, těžce povzdechl a naštvaně zašeptal: ,,Co tu zase děláš?“
Řekla jsem: ,,Přivolal mě tvůj pláč! Můžeš mi prosím říct, co se ti stalo?“
Nik se na mě zamračil, řekl: ,,Tobě nic říkat nebudu, zmiz a už se nevracej!“
Možná mu vadilo, že jsem byla svědkem jeho velkého smutku a pláče, za který se styděl a bylo mu to nepříjemný, že jsem ho tak nečekaně přepadla v jeho těžké chvíli?
Asi to tak bylo, Nik vstal s křesla, vysmrkal se do velkého kapesníku, který měl složený v kapsy svého saka a šel kapesník hodit do prádelního koše, pak šel ke skříňce s pitím a nalil si do skleničky na stole nějaký pití, flašku zase vrátil zpátky do skříňky a pak vypil naráz celou skleničku, kterou pak odnesl na odkládací stolek u dveří. Sledovala jsem ho pořád od stejného místa, přikrčená u křesla a čekala, jestli mi aspoň něco prozradí, nebo se mi s něčím svěří?
Trvalo dlouho, než zase promluvil, řekl : ,,Alex je v nemocnici! Jeho nemoc, kterou zdědil po své matce se horší a podle výsledků vyšetření a lékařů už tu dlouho nebude!“
Nik si těžce povzdechl a po odmlce pokračoval: ,,Je to tak beznadějné! Poslali mě domů si odpočinout, ale co pak mohu v klidu spát, když vím, že můj jediný syn je na tom tak zle?!“
To mi bylo moc líto, nejraději bych se hned rozběhla k němu a objala ho a prosila, aby mě vzal do nemocnice za Alexem, ale neměla jsem odvahu se hnout z místa, jen jsem řekla do ticha:,,To je mi moc líto, prosím Niku, vezmeš mě sebou do nemocnice za Alexem?“
Nik se naštval, řekl přísně: ,,Raději zmiz, co tu vůbec pořád chceš? Neříkal jsem ti, že k nám nemáš chodit?“ Rázně ke mně vykročil a chytil mě pod paži a vyzvedl: ,,Vstávej, jdeš hned domů! Tak šup!“
Vedl mě Nik ke dveřím od své pracovny, otevřel dveře a chtěl rozsvítit na chodbě, ale když zmáčkl tlačítko, tak všechny světla jen problikly a popraskaly žárovky! Nik zaklel, pustil mě a vrátil se do své pracovny asi pro svítilnu, mezitím se tu objevil zase ten stín, který mě chytl a odlítl se mnou do podkroví toho domu! Posadil mě zase na sedačku a zapálil na stole svíčku. Ze tmy promluvil :,,Neboj, však Alex ještě neumírá, stihneš se s ním rozloučit, jenom chci, abys něco věděla!“
Hlasité předčítání
