Komu se ztratil miniaturní psík s knírkem, přihlaste se na adresu…
Dalo mi hodně starostí vymyslet přijatelné znění inzerátu, abych jej rozvěsil v několika málo exemplářích do okolí mého bydliště. Po pravdě řečeno, většinu duševní energie jsem vyplýtval na nemožně vykonstruované formulace, abych se nakonec vrátil k textu, který mě napadl hned napoprvé. Prostý fakt, že jedna věta označující jméno a adresu nálezce zatoulaného psa se stane mou první veřejnou vizitkou, mě zanechal nepřipraveného. Kdybych se alespoň trochu vyznal v psích plemenech, mohl jsem zapůsobit přinejmenším jako člověk s prokazatelným vztahem k původu a genetice zvířat. Je to úžasně mrňavé, trochu se to podobá knírači, ten to ale určitě není.
Vídal jsem podobné miniaturní smetáky na chodníku, vyvalená očka a gumičkou podvázaný střapeček na hlavičce byly typickými znaky oněch dobových miláčků paniček ze sousedství. Jistá povědomost mi říkala, že se nejedná o prostého nalezence z psího útulku, nýbrž o čistokrevného reprezentanta nesporné životní úrovně. Pro mě to však bylo ubohé bezprizorní psisko, které dozajista unesl nějaký škodolibý výrostek své panince přímo z kočárku, aby je zanechal před naším vchodem do domu těsně před tím, než jsem se na stejném místě a ve stejném čase ocitl i já. Ze starostí mě vyvedla sousedka, zatímco nás tři výtah unášel do výšin obytných pater paneláku:
„Jé, ten je malinkej!“ zvolala, „copak je to za rasu?“
„Lilipután,“ odvětil jsem a bez dalších zábran šel vyvěsit inzerát na sloupy.
Čím asi takové psí nic mohu uctít, přemítal jsem nad nalezeným chumáčem chlupů v časném odpoledni, jímž jsem se ocitl společně s mým novým přítelem v uzavřeném hájemství mé garsonky daleko před koncem pracovní doby. Z kanceláře mě vypudila bitka, která se strhla mezi oběma vedoucími konstruktéry našeho oddělení. Pustili se do sebe hlava nehlava bez sebemenšího varování. Myslím, že důvodem byla nová kreslička a odvěká rivalita obou vůdčích duchů, která našla své přijatelné vyústění.
Chvíli před incidentem jsem s nechutí k práci sledoval činnost celého kolegia naší tvůrčí dílny. V rohu místnosti se nacházel hlouček obklopující Ivetku, naši novou kresličku, uchvácený herním zápalem v dětskou ruletu a částečně krytý skříněmi na šaty vhodně pro ten účel uspořádanými pro případnou nežádoucí návštěvu z vedení. V ženské části oddělení to připomínalo diskusní televizní klub nad pořady týdne. Po mé levé ruce měl pravidelnou schůzku kroužek luštitelů křížovek a po mé pravé ruce se nedělo nic, jen pestré vůně odpolední krmě se nesly z oněch míst k mému nosu.
Nato se z ničeho nic na sebe vrhli vedoucí konstruktéři jako dva rozlícení kohouti. Jejich výpadu nepředcházela hádka obvyklá pro taková utkání. Alespoň jsem si ničeho nevšiml. Napadlo mě, že můj čas je příliš drahocenný nato, abych jej zbůhdarma utrácel v zaměstnání. Můj odchod snad nikdo ani nezpozoroval, další již obstarala dobře udržovaná díra v plotě ve stínu vrátnice závodu.
Malé nemotorné psisko se chopilo mé existence jako jediného pevného bodu ve vesmíru a následovalo mě přízemní chodbou paneláku až ke schodům vystupujícím k výtahu. Tam se nešťastně zarazilo a písklavým škytáním se domáhalo pomoci. Vypoulená očka slzela pod římsou strmícího schodu jako nechápající světla novorozence. Po jisté době přemáhání jsem je vzal do náruče a doma uložil do křesla mého obývacího pokoje, kuchyně a ložnice zároveň, kde v mžiku usnulo spánkem odevzdaných. Teprve v noci, zatímco má mysl hledala útěchu ve snění, se to podivné stvoření jalo zkoumat, co mu přineslo nové postavení, a klapajíce drápky na linoleu zvolna přecházelo z kouta do kouta jako stará žena trpící nespavostí.
Hlasité předčítání