Mlha se snášela mezi stromy, listí tlelo v jamkách, kam je navál vítr, veverky v lese hopkaly a dlouhými skoky přelétaly z větve na větev, koruny starých stromů hněvivě šuměly.
A doma čekal on, přešlapoval přede dveřmi, utíral si nos do fialového kapesníku, třel se o mě jako věrný pes vítající svého pána a něco se mi snažil nahuhlat do ucha. Vpustil jsem ho a on hned do křesla a sedět a sedět. Vykašlat se na to na všechno, je to pokřivený parazit, který se přiživuje na mém soukromí. Jakápak svoboda!
Lehl jsem si a v té uklidňující poloze se díval do jednoho místa na stropě. Je mi ho líto, kluka pitomýho, v mládí to byl roztomilý modrooký klučina a teď nosí škrpály, hulí smradlavé cigarety, chrchlá a hlasitě posmrkuje. Nemá žádnou svoji pravdu, nemá vůbec nic, oč by se opřel. Jeho život je samé obtěžování. Kdyby nebyl tak dotěrný, kdyby zašel na návštěvu, jak se chodívá, poseděl, pojedl, popil, možná že bych ho snesl. Ale já mu na očích vidím, že sem vlezl, aby se mi tu usadil, a proto hned zkouším, jak ho vyhnat.
„Myslím, že letos dokončím svůj nejlepší obraz,“ probere se pojednou z nějakého zadumání. „Nazvu ho: Podzimní motiv. Budou tam dramatické barevné kontrasty, vypasení zajíci, tučné koroptve, vlaštovky houfující se na drátech, suchá tráva, šlápoty, stesk a na pozadí jakoby číhající havrani. Co tomu říkáš?“
Maluj a namaluj, třeba se ti poštěstí najít něco nového, ty svobodo svobodová. Zbavím se ho jedině tím, že odejdu. V altánku v zahradě zarostlé trním není místo pro dva, Vrátím se do vsi. Ano, souhlasím s vámi, máte pravdu, kluci kudrnatí v hospodě usazení, je to marný. Odešel jsem a vrátím se kam patřím. Jak taky jinak? Ten tady za mnou chodí pro naději, že namaluje obraz, ale já vím, že o tom jenom mluví, nikdy nic nenamaluje, až přejde podzim, bude líčit, jaký namaluje obraz o zimě: vyhublí zajíci, hladové srny, koroptví peříčka chycená v trní.
Když si ve dveřích nasazuji čepici, zmůže se na překvapené: „Kam jdeš?“
Moje služba skončila, klíče jsou ztraceny, dveře skladu zamčeny, altánek obrůstá trním, za obzorem se houfují hejna havranů. Odcházím. Vrátím se mezi horníky a dolníky a přiznám, že jsem odešel s nadějí, že něco je, a vracím se s pokorou, že nic není. To směrodatné neprozradím, ponechám si pro sebe, že jsem prostor mezi odešel a vrátil se vyplnil svým marným očekáváním a svobody hledáním.
2024-11-24
Hlasité předčítání
