Ríša musí jet
Ríša se nakonec rozhodl pracovat pro jednu z charitativních organizací. Řídil a také sám zajišťoval pomoc lidem, kterým se stalo nějaké neštěstí – od havárie s robotem přes následky zemětřesení až po rozchod s partnerem. Vybral si tým, který řešil civilní neštěstí, s válečnými problémy nechtěl mít nic společného. Válkou i způsobem, jakým se k vojenskému násilí lidstvo stavělo, pohrdal. Distancováním se od všech válečných záležitostí, tak sám sebe podvědomě chránil od vnitřní frustrace. Jen při přemýšlení nad válkou nebo násilím mu naskakovala husí kůže. Někdy pracoval z domova a přes video diskuse organizoval pomoc už zaevidovaných případů, tedy klientů. Často, což měl raději, chodil do terénu k nově vzniklým případům. Musel zajistit okamžitou pomoc a následně pak řešil pro klienta dlouhodobější podporu odborným poradcem.
Tentokrát byl celý den venku v terénu a přišel domů pozdě večer. Jeho matka už spala a otec seděl strnule u monitoru a občas přejel palcem po plochém displeji.
„Ahoj tati,“ pozdravil unaveně Ríša. „Proč to ještě stále sleduješ?“
„Představ si, že se linie bojů v Africe zase posunula k jihu, je to už druhý postup za poslední měsíc. Třeba se jim podaří nakonec ten konflikt opravdu skončit.“
„Tati, je to stejně jedno. I když severoafrická koalice zvítězí, jakou vládu tam asi nastolí? Jak se bodu mít lidé přežívající v poničených městech? Rekonstrukce potrvá leta. A pak bude zase jiná válka a potom další.“ Svlékal se ze špinavého oblečení a pokračoval: „Už tu, tati, nechci být. Nevydržím to. Nedokázal bych tu jen sedět jako ty – člověk může jít do války nebo jen trčet doma a polykat, co mu cpou do chřtánu media. Přitom oni i ty víš, že je to všechno jinak.“ Ríša si sedl ke stolu a začal do sebe soukat hnědou teplou kaši. „Dostal jsem dnes výsledek zdravotních testů a přijali mne na cestu na Měsíc. Měl bych letět asi za měsíci a do týdne mám složit peníze na cestu.“
„Takže nás tu opravdu necháš.“ Otec větu dokončil jen polohlasem. Nechtěl Ríšovi nic vyčítat. Věděl, že to tak dopadne a nejde to zvrátit. Možná je to pro Ríšu vlastně správné rozhodnutí. Přesto se cítil strašně. „Máma tvůj odjezd nepřežije,“ dodal.
„Víš, že jet musím. Do války bych určitě nešel, prostě nebudu střílet na jiné lidi. Vůbec nevěřím argumentům k obraně ani k útoku. Vedou válku jen proto, aby se snížil počet žijících lidí a je jedno, na které straně se umírá. Používají válku jako jeden z regulačních mechanismů na snížení populace. První úvahy o tom byly už před mnoha lety, vždyť jsme se o tom učili na škole. A já takovým teoriím věřím. Stejně jako se řídí inflace, tak se řídí populace. A vůbec, jaká je alternativa?“ Ani nečekal na tátovu odpověď a pokračoval v monologu: „Kdybych byl genius, mohl bych dělat ve výzkumu nebo dohlížet na roboty. Ale genius nejsem, navzdory své vysoké škole. Takže mi nezbývá, než dělat charitu. Jenže to jen dávám dohromady, co lidé sami sobě zpackají nebo co lidem napáchají nedokonalé či porouchané stroje. To mě má uspokojit, pomáhat lidem, kterým někdo nebo něco ublížilo? Ano, taková pomoc je užitečná, ale pro mne je to po těch letech šílená marnost. Potřebuju dělat něco smysluplného. Na Měsíci něco budují a je tam ještě alespoň kousek stále nepoznaného. Něco za nimi je. Každý den mohou sledovat, čeho společně dosáhli.“
„Nebo tu můžeš jít dělat doktora, nebo reportéra do medií, nebo…“ zkoušel to otec.
„To se ti povedlo. Doktor je dnes synonymem kata. Kde je dnes hodnota života, když je na Zemi tolik lidí, že se sem ani nevejdou? Většinu lidí rádi nechají umřít, jen jim elegantně pomohou odejít bez velkého rozruchu. A na těch pár pacientů, které opravdu léčí, stojí tolik doktorů v řadě, že mě opravdu nepotřebují. A media, ano, to by mě bavilo. Ale muselo by se to dělat jiným stylem než dnes. Vždyť je to jen propaganda. Je velmi pěkně zabalená, to musím uznat. Člověk by řekl, že vývoj medií skončí v době ‚fake news‘ a ‚post-fact truth‘. Ale my jsme se v podávání ‚pravdivých‘ informací dostali snad až k umění“. Tvář se mu zkřivila pohrdavým úsměvem. „Kdepak, nic pro mě, tahle media fakt ne.“ Chvíli se odmlčel a pak dodal „Ještě jsi zapomněl navrhnout, že mohu jít dělat do politiky. Ta by mě sice bavila, ale to by museli být v politice lidé, kteří chtějí něčeho dosáhnout, něco změnit. Ne jen pokrytci, kteří vyjednají určitou dohodu, pak se otočí a jdou dělat pravý opak. Jediný jejich skutečný zájem je přihrát nějaké firmě zakázku a shrábnout provizi.“
„A co budeš dělat tam?“ nenechal se otec odbýt.
„Třeba ta media, ale skutečně pravdivá,“ usmál se. „Nebo konstrukce, nebo bio výrobu. Cokoliv. Potřebují tam lidi všude a jsou ochotni řádně vyškolit a nechat člověka postupně se v nových odbornostech zaučit. Všechno se musí vybudovat skoro od nuly nebo přizpůsobit tamním podmínkám. Vůbec nechápu, že musí na tak zajímavou etapu hledat uchazeče o přestěhování. Kdyby možnost žádosti nebyla omezena věkem, dal bych si ji mnohem dříve.“ Odmlčel se. „Tati, vím, že je to pro tebe a mámu těžké, ale musím to udělat. Uhryzal bych se výčitkami, kdybych to nezkusil.“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj koncept budování utopické společnosti na měsíci Marsu, která se snaží vyvarovat chyb staré Země, je velmi nosný a myšlenkově bohatý. Líbí se mi, do jakých detailů jsi promyslel fungování nového světa, od vzdělávacího systému až po absenci zbraní a reklam. Ačkoliv téma kolonizace vesmíru není zcela nové, tvůj důraz na sociologický a filozofický přesah dává příběhu originální a velmi sympatickou tvář.
Atmosféra – ★★★☆☆
Podařilo se ti skvěle vykreslit ostrý kontrast mezi depresivní, přelidněnou Zemí a nadějným, čistým prostředím Měsíce. Text však zpočátku působí spíše jako dokumentární zpráva nebo učebnice dějepisu, což čtenáři trochu ztěžuje emocionální napojení na postavy. Pokud bys více zapojil smysly hrdinů a nechal nás svět prožívat skrz jejich pocity, vůně a doteky, atmosféra by čtenáře vtáhla mnohem silněji.
Provedení – ★★★☆☆
Máš příjemnou slovní zásobu a text plyne, ale tempo výrazně brzdí rozsáhlé vysvětlující pasáže na úkor děje. Dialogy občas působí trochu strojeně, protože slouží primárně k předávání informací o světě (tzv. infodumping) spíše než k budování vztahů. V textu je několik pravopisných chyb a překlepů (např. shoda přísudku s podmětem), ale obsahově má dílo velký potenciál, jen doporučuji více aplikovat literární pravidlo ‘ukazuj, nepopisuj’.
Celkové hodnocení:
Ukázka z tvé knihy představuje velmi inteligentní a promyšlené sci-fi, které nutí čtenáře k zamyšlení nad směřováním naší vlastní společnosti. Tvou nejsilnější zbraní je tvorba uvěřitelného a komplexního světa, který má jasná pravidla a filozofickou hloubku. Pokud v budoucnu dáš více prostoru dynamickému ději a přirozeným emocím postav, posuneš své psaní na úplně novou úroveň. Rozhodně v psaní pokračuj, máš skvělé nápady!