Po poradě, když se čas nachýlil, vydal se Jirka na hlavní jídelnu na oběd. Šel kovárnou, kde se hydraulickým kovacím lisem koval rozžhavený velký hřídel. Pak pokračoval podél šrotiště, energetiky a haly 9, kde se nachází slévárenský komplex s elektrickými obloukovými pecemi. Podél kolejí došel až k jídelně.
Hlavní jídelna byla nejlépe vybavená jídelna z několika jídelen na Žďase. Sem chodili i ředitel a náměstci.
V jídelně mu tvář jedné paní připomněla tváře jeho sestřenic z Jemnice za časů, když byl ještě kluk. Tenkrát přišel pěšky s maminkou ze dva kilometry vzdáleného Strážku na návštěvu za maminčinou sestrou Bohuslavou. Sestřenice Míla, Máňa a Jára mluvily o výjevu žďasácké jídelny v jejich kuchyni a napodobovaly výjevy a lidi v jídelně. Prý jim to hypnoticky promítal jeden pán, který s těmito výjevy obcházel okolní vesnice.
Mluvili i o výjevu v jejich zahradě, kde se v kotouči zapadajícího slunce objevil žhnoucí hřídel, jak ho ková žďasácký lis. Jako by se už tenkrát poodhalil budoucí časoprostor Žďasu
a to, co s Jirkou bude souviset.
Nepochybně v tom asi měli prsty spolupracující mágové, kteří tyto výjevy instalovali do vědomí blízkých obyčejných lidí. Mezi nimi mohl být i táta budoucí Jirkovy partnerky Lenky.
Po obědě vyšel Jirka z jídelny na cestu mezi halou 9 a jídelnou, která vedla dozadu kolem energetiky ke kovárně a hrubovně. Na cestě před jídelnou se zastavil a uvědomil si, že tady stál jako kluk s tetou Málčou. Ta byla úplně nažhavená, aby mu mohla něco říci, ale prý je to tak tajné a něco o Žďase, že to může říkat jedině na půdě Žďasu.
Ale nakonec to byla snad jen jedna věta:
„Představ si Jirko, že se nám to s tetou Jindrou vymklo na Žďase z rukou, nastala řetězová reakce a nakonec přijel nějaký Rus, aby to dal do pořádku.“
To bylo všechno, na nic jiného si Jirka už nevzpomněl.
Tato věta naznačovala, že na Žďase opravdu něco probíhalo. Zbytek sdělení byl zřejmě zakódovaný.
Jirkovo podvědomí a vědomí ho luštilo několik dní, měsíců a snad i roků a to pokaždé, když se mu daný vjem a souvislosti znovu vybavily v mysli. Probíhalo to tak dlouho, až z toho byl ucelený rekonstruovaný a dokreslený obraz toho, co se asi dělo.
A takto nějak domnělé události probíhaly. Je to taková fiktivní rekonstrukce.
Zdá se, že teta Jindra napřed musela domluvit a zajistit to, že Jirka jako chlapec mohl kreslit v jedné místnosti budoucí konstrukce ty výkresy z budoucna.



















