Kvílení meluzíny
Meluzína bujaře kvílí, vzali nám všechno,
posledního člověka, kterému jsem věřila…
Díky mému psychiatrovi cítila se šťastná,
i když zdraví mé mi dávno ujmuli, upíři psychičtí,
jichž jsou tisíceré řady…
Meluzína bujaře kvílí…
Choval se ke mně přesně tak, jak jsem potřebovala,
těch pět minut, které strávila
v jeho ordinaci byly pro mne
více, než – li ta strojená půl hodina…
Ta půl hodina plná obav z jeho strany,
aby ve mne neživil mé psychopatické sklony…
Jenže o tom to není, meluzína znovu
zčista jasna bujaře zakvílí a srdce mé propadá
se do propasti, z níž se nikdy nevrátí.
Meluzína monotónně zakvílí již počtvrté…
Mám Vám to snad říkat po lopatě?
Dříve, než mi natrhnete ´´gatě´´?
Láska je i o tom, aby druhý přijímal Vás,
jak viděni být chcete…
Bez ohledu na Vaše sadistické sklony,
které ve Vás ostatní záměrně probouzí
a živí, chtějí uvrhnout duši do temnoty,
získat tak sebevědomí a cenné body,
meluzína znovu ozývá se s ´´HOTENTÓTY´´!
Kvílí, kvílí a kvílí! Z dřevníku vypadává
ztrouchnivělé dříví…
Soustředil se na tu nejcitlivější část mé duše,
která pěla mu za to ÓDY, i ona byla mou součástí,
nyní však již navždy ´´umrtvila´´ se!
Bez ní nemohu dál existovat, meluzína znovu,
znovu a znovu ozývá se…
Tentokráte však docela jiným hlasem…
Hlasem skoro neslyšným,
zastavila se v čase…
Hlasité předčítání