Bouře, blesky, třesky, plesky
Stmívá se, slunce náhle odvrací svou
jasnou tvář… Avšak mé nitro v bouři
šílenou probouzí, mračna stahují svá
bílá sukna, slyším z dáli ozvěnu kojota…
Hlas mého srdce již ani nedutá…
Trýzni osudu jsem obrácena tváří
v tvář, o zem tříští tvrdým třesknutím
starý kalamář. Brk leží nehybně na zemi,
blesky ženou kupředu rychlostí světla –
PLESK! PLESK! PLESK! – je slyšet hned!
Stmívá se čím dál tím více, mé líce omývá
dešťová voda, skuhrám, skuhrám, skuhrám,
jak slabá, infantilní žena.
Ó, osude, jež jsi mne mezi tlupou neandrtálců
a zlovolníků zanechal, odtáhl ode mě svou
tvář, ve které přízeň odrážela se na všechny
strany, mimo té mé.
Skuhrám, skuhrám, skuhrám, jak největší
dezertér…
Prosím, Pane, věnuj mi byť jediný Tvůj
vřelý pohled, ať získám tak alespoň čirý
světský nadhled!
Prásk! Udeřil blesk znovu! Přemítám
nad cestou k nám domů! Hledě dlouze
na nebesa, mé srdce hned znovu plesá,
slunce mraky stahuje, přec mě NÁŠ
Pán miluje!
Hlasité předčítání
