V kávové sedlině bdí zrádná zpráva,
z mozaiky zrnek je poskládána,
v kabátě bídném skrývá se poprava,
a vzduchem putuje laskavost proradná.
Cukrové oči tak jemně útočí,
ústa křehká bodají svými slovíčky,
a rovnováha se jak větrník točí,
když déšť pod řasou utíraj kapesníčky.
Hedvábný rukáv dře kůži až do krve,
lstí jsou ochuceny spřízněné duše,
polibek harfy se teď s osudem rve,
a po notové osnově faleš klouže.
V chuťových pohárcích hořkne poznání,
že cizí jsou občas nám blíže než známí.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání