Žena je jako květina
každá den vůní začíná
směsí alkaloidů mámí
tahem lián muže dáví.
Žena je jako květina
unohou klaní se jí zemina
sukně oplývá barvami
krásu podtrhává zradami.
Žena je jako květina
směje se něžně u vína
na louce se větrem ohýbá
trny do kůže zarývá.
Šarm a krásy půvab věčný není,
přijde časem stáří znamení.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání