Kapitola 1: Cesta do zapomenutého kláštera
Byl květen roku 1478, když bratr Mihai z Curtea de Argeș opustil bezpečí svého řádu a vydal se do hor.
Cesta vedla úzkou stezkou podél řeky Argeș, kde voda tekla černěji než obvykle, jako by v ní stále plavaly zbytky krve z bitev minulého roku. Sníh už dávno roztál, ale země zůstala studená. Stromy rostly pokřiveně, jejich kůra byla pokrytá tenkou vrstvou šedivé plísně, která voněla po starém kadidle a něčem kovovém.
Mihai jel na staré mule, kterou mu dali v klášteře v Argeși. V sedlových brašnách měl svěcenou vodu, hostii, stříbrný kříž a dopis od igumena Teodosieho – ten dopis, který našli až teď, šest měsíců po událostech v klášteře Sv. Mikuláše. Dopis byl krátký, psaný roztřesenou rukou:
„Přijďte. To, co jsme pohřbili, nespí. A Silvan… už není náš.“
Mihai byl mladý, teprve osmadvacetiletý, ale řád ho poslal, protože znal valašský jazyk, turecké zvyky i staré modlitby proti strigoi a moroi. Věděl, co se říká o mrtvých, kteří se vracejí: ti, co zemřeli násilně, nepokřtění, nebo ti, nad jejichž rakví přeskočila kočka. Věděl, že moroi vysávají dech spících, tlačí jim na hrudník a zanechávají jen bledou, vyschlou schránku. A strigoi mort… ti se vracejí k těm, které milovali, a pomalu je požírají zevnitř, až z nich zůstane jen prázdná kůže a vzpomínky, které už nejsou jejich.
Slunce už zapadalo, když dorazil k poslednímu ohybu řeky. Klášter Sv. Mikuláše se tyčil na skalnatém výběžku, obklopený hustým lesem. Byl menší, než si Mihai představoval – jen kamenná budova s nízkou věží, obehnaná rozpadávající se zdí. Žádné světlo v oknech. Žádný kouř z komína. Jen ticho, které bylo příliš hluboké.
Mule se zastavila sama od sebe a odmítala jít dál. Třásla se, nohy se jí podlamovaly. Mihai sesedl, pohladil ji po krku a zašeptal uklidňující slova. Ale zvíře jen zaržálo – krátce, vyděšeně – a couvlo zpátky do lesa.
„Tak dobrá,“ zamumlal Mihai a přehodil si brašnu přes rameno. „Půjdu pěšky.“
Brána kláštera byla pootevřená. Dřevo bylo na povrchu suché a popraskané, ale když se ho dotkl, cítil pod prsty vlhkost, jako by bylo nasáklé vodou z hrobu. Uvnitř nádvoří ležel tenký poprašek sněhu – i přesto, že byl květen. Sníh byl šedý a na něm byly stopy. Bosé nohy. Dlouhé prsty. Vedly od brány přímo ke dveřím hlavní budovy a pak zpátky, ale už ne tak zřetelně. Jako by ten, kdo šel dovnitř, vyšel ven lehčí.
Mihai se pokřižoval a vstoupil.
Uvnitř bylo chladno. Ne obyčejný chlad hor. Byl to chlad, který se vplížil pod kůži a usadil se v kostech. Svíčky v kapli byly všechny dohořelé, ale knotky zůstaly černé a neporušené, jako by plameny nikdy nehořely, jen se stáhly dovnitř.
„Bratře Silvane?“ zavolal tiše. Hlas se mu vrátil ozvěnou, ale zněl… cize. Jako by ho někdo napodobil o zlomek hlouběji.
Žádná odpověď.
Prošel chodbou do refektáře. Na dlouhém stole stála miska s chlebem – čerstvým, ještě teplým. Vedle ležel pohár s vínem, které vonělo po železe. Mihai se naklonil blíž. Na dně poháru byla tenká vrstva tmavé usazeniny. Ne víno. Krev. Ale ne zaschlá. Stále lesklá.
Za ním se ozvaly kroky. Lehké. Bosé.
Otočil se.
V dveřích stál bratr Silvan.
Vypadal… zdravě. Tváře měl růžové, oči jasné. Usmíval se tím mírným, známým úsměvem, který Mihai viděl na mnoha mnichách – úsměvem pokory a služby. Jen ruce měl schované v rukávech kutny.
„Bratře Mihai,“ řekl Silvan tiše. „Čekali jsme na tebe.“
„My?“ zeptal se Mihai a instinktivně sevřel kříž v kapse.
„Já a ten, který teď chodí se mnou.“ Silvan naklonil hlavu. „Nebo spíš… já a to, co už není oddělené.“
Mihai polkl. „Igumen Teodosie poslal dopis. Říká, že se stalo něco… špatného.“
Silvan se zasmál – krátce, téměř něžně.
„Špatného? Ne. Jen to, co mělo přijít. Vlad nám dal dar, víš? Ne smrt. Něco lepšího. Něco, co zůstává.“
Přistoupil blíž. Kroky byly úplně tiché. Žádný zvuk na kamenné podlaze.
„Cítíš to?“ zašeptal. „Ten dech za tvým ramenem? To není vítr. To je ono. Moroi, které se probudilo v jeho krvi. Teď hledá nový domov. A ty… ty jsi přišel sám. Bez doprovodu. Bez exorcismu, který by fungoval.“
Mihai ucukl. V tom okamžiku si všiml detailu, který mu zrychlil tep.
Silvanovy oči.
Byly černé. Bez bělma. Jako dva kusy obsidiánu, do kterých někdo nalil noc.
Ale když se na ně podíval pozorněji, uviděl v nich odraz – svůj vlastní obličej.
Jen o zlomek vteřiny později, než byl jeho skutečný pohyb.
Jako by jeho odraz už věděl, co udělá dřív, než on sám.
Silvan natáhl ruku. Prsty měl dlouhé, příliš dlouhé.
„Pojď. Ukážu ti, kde leží tělo, které už není tělem. A kde teď spí to, co z něj zbylo.“
Venku začal padat sníh. Bílý. Čistý.
Ale v okně refektáře se odrážela silueta – vysoká, štíhlá, s rukama zkříženýma na prsou. Silueta, která neměla žádný zdroj.
Mihai ucítil, jak mu na hrudi přisedá tíha. Lehká. Teplá. Jako dech někoho, kdo leží vedle tebe v posteli, i když jsi v místnosti sám.
A v hlavě mu zněl hlas – ne Silvanův.
Starší. Mokrý. Vonící po hlíně a železe.
„Vítej doma, bratře. Už jsi náš.“












Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!