Kapitola 2: První noc
Mihai ležel na úzké dřevěné pryčně v hostinské cele, kterou mu Silvan ukázal. Byla to malá místnost v zadní části kláštera, s jedním úzkým oknem zakrytým dřevěnou okenicí. Na stěně visel starý dřevěný kříž, ale někdo (nebo něco) z něj sundal Krista – zůstala jen prázdná deska s otvory po hřebech.
Silvan mu přinesl hrubou vlněnou pokrývku a misku s vodou. „Spi v pokoji,“ řekl tiše. „Ráno ti ukážu kryptu. Tam ještě… zůstalo něco, co bys měl vidět.“
Jeho úsměv byl stejný jako předtím – mírný, téměř laskavý. Ale když se otočil k odchodu, Mihai si všiml, že Silvanovy nohy jsou bosé. A na podlaze za ním nezůstala žádná stopa, přestože kamenné desky byly pokryté tenkou vrstvou prachu.
Dveře se zavřely s tichým cvaknutím.
Mihai zůstal sám.
Nejdřív se pomodlil. Nahlas. Celou completu, pak ještě jednu starou valašskou modlitbu proti moroi, kterou ho naučil starý mnich v Argeși: „Pane, který jsi světlem ve tmě, ochraňuj můj dech, ochraňuj mou krev, ochraňuj mou duši před tím, co chodí bez stínu…“
Slova zněla dutě. Ozvěna je pohlcovala dřív, než dozněla.
Pak sfoukl svíčku.
Tma byla okamžitá a hustá. Ne taková, jakou znáš z obyčejné noci. Byla to tma, která měla váhu. Lehla mu na oči jako mokrý hadr.
Ležel na zádech, ruce zkřížené na prsou jako mrtvý, a snažil se dýchat pomalu. Srdce mu bilo příliš hlasitě. Každý úder zněl jako kroky někoho, kdo se blíží chodbou.
Čas plynul. Nebo neplynul. Těžko říct.
Pak to přišlo.
Nejdřív jen pocit. Jako by matraci vedle něj někdo velmi opatrně stlačoval. Pomalu. Záměrně. Prohlubeň se tvořila přesně ve tvaru lidského těla – ramena, boky, nohy. A byla teplá. Teplá jako tělo, které právě odešlo z postele.
Mihai ztuhl. Neodvažoval se otočit hlavu.
Cítil vedle sebe dech. Mokrý. Pomalejší než jeho vlastní. Voněl po staré hlíně, po rezavém železe a po něčem sladkém, co kdysi bývalo krví. Ten dech se mu dotýkal ucha, lehce, jako prst.
Pak se ozval šepot. Tak tichý, že to skoro nebylo slovo. Spíš myšlenka, kterou mu někdo vsunul přímo do lebky.
„Ty jsi přišel… protože jsi věřil, že mě můžeš zachránit.“
Mihai polkl. Hrdlo měl suché jako kůra.
„Kdo jsi?“ zašeptal.
Odpověď přišla až po dlouhé pauze. Hlas byl teď hlubší. Zněl jako Silvan, ale zároveň jako někdo mnohem starší. Jako by mluvily dvě ústa najednou.
„Jsem to, co zbylo, když Vlad přestal být Vlad. Jsem to, co pilo z jeho lebek. Jsem to, co ho nutilo impalovat, protože bolest živých byla jediná věc, která mě na chvíli utišila.“
Prohlubeň vedle něj se prohloubila. Teď už cítil váhu. Něco lehkého, ale pevného, leželo těsně vedle něj. Rameno se dotýkalo jeho ramene. Chladné. Ale dech byl teplý.
Mihai pomalu, velmi pomalu, natáhl ruku k nočnímu stolku, kde ležel jeho kříž a lahvička se svěcenou vodou.
Prsty se mu třásly.
Když se dotkl kříže, ozval se tichý, vlhký smích. Ne z vedle. Zevnitř jeho vlastní hlavy.
„To nepomůže. Už ne. On to zkusil taky. Teodosie. Radu. Silvan. Všichni to zkusili. A teď jsou se mnou.“
Mihai sevřel kříž tak silně, že se mu hrana zařízla do dlaně. Začal modlitbu znovu, tentokrát rychleji, zoufaleji.
Ale slova se mu v ústech měnila. Místo „Otče náš“ mu z úst vyšlo: „Otče… můj… který jsi v temnotě…“
Zastavil se. Hrůza mu stáhla hrdlo.
Vedle něj se něco pohnulo. Lehce. Jako by se ta věc otočila na bok a teď se na něj dívala. Cítil to. Ten pohled. Těžký. Starý. Lačný.
„Řekni mi své jméno,“ zašeptal hlas. „Řekni mi ho opravdu. Ne to, které ti dali v klášteře. To pravé. To, které jsi měl, než tě pokřtili.“
Mihai mlčel.
Prohlubeň se přiblížila. Teď už cítil na tváři chladné rty – suché, popraskané, vonící po hrobě.
„Když mi ho řekneš… budu moct vstoupit. A ty už nebudeš muset být sám. Nikdy.“
Venku za oknem začal znovu padat sníh.
Těžké, šedé vločky narážely do okenice jako prsty.
Mihai zavřel oči a začal se modlit v duchu.
Tentokrát starou, zakázanou modlitbu, kterou mu kdysi šeptal starý valašský pastýř: modlitbu, která neměla jméno Boha, ale jméno země a kamene a tekoucí vody.
Ale i v duchu cítil, jak se ta slova pomalu kroutí. Jak se mění v něco jiného.
A pak ucítil, jak se mu na hrudi usazuje tíha. Lehká. Teplá. Dusivá.
Jako by na něm ležel někdo, koho miloval. A ten někdo byl mrtvý už dlouho.
Poslední, co si Mihai pamatoval před tím, než ho pohltila tma, byl tichý, vlhký šepot přímo do ucha:
„Spi, bratře. Zítra ti ukážu, kde leží tělo, které už není jen jedno.“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad o entitě, která se neživí krví, ale lidskou osamělostí a touhou po sounáležitosti, je naprosto brilantní a vnáší do upírského mýtu svěží vítr. Motiv ‘úlu’ a sdíleného dechu je originální a děsivý svou zvrácenou laskavostí. Zápletka by však snesla větší variabilitu, protože neustálé opakování stejného scénáře s novými mnichy děj zbytečně cyklí a brzdí jeho vývoj.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je tvá nejsilnější zbraň, text doslova dýchá tísnivou, mrazivou a přitom zvráceně hřejivou náladou. Skvěle pracuješ se smyslovými vjemy, jako je pach mokré hlíny, železa a pocit cizího tepla, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Pomalé budování hrůzy a plíživá ztráta vlastní identity postav vyvolávají skutečné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a umíš skvěle pracovat s krátkými, údernými odstavci, které budují napětí. Pozor ale na nadužívání stejných frází (oči jako obsidián, padající sníh), které po čase ztrácejí údernost a působí jako klišé. Text by také výrazně ožil, kdybys proškrtal repetitivní pasáže s postupným podmaňováním dalších mnichů, čímž by vyprávění získalo mnohem lepší tempo.
Celkové hodnocení:
„Druhá smrt“ je neobyčejně atmosférický a psychologicky propracovaný horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Dokážeš čtenáři vlézt pod kůži ne pomocí laciných lekaček, ale skrze plíživou hrůzu z odevzdání se zlu. Pokud zapracuješ na tempu příběhu a omezíš repetitivní scény, máš v rukou text, který by se neztratil ani v profesionální antologii. Rozhodně piš dál, máš pro tento žánr skvělý cit!