ještě dodala, aby umocnila jasné a důrazné přemlouvání mé osoby k účasti na tomto výletu za zdravou přírodou která nejen mně nabízí vše co plíce každého rozumného člověka potřebují a v této končině vyhledávají.
Co se dá dělat smutně jsem souhlasil. Vždyť otec zajistil chatu a jak nás důrazně upozornil, „nejste tam sami, spousta jiných zaměstnanců ČSAD si také užívá rekreaci a jistě mi rádi poreferují o tom, jak jste se tam vzorně a příkladně chovali.“
„Souhlasím, že potřebuji jak horský vzduch, tak sportovní vybytí, které mi opravdu velmi prospějí čímž také utuží moji jak fyzickou, tak duševní kondici narušenou stereotypním životem na malé vesnici.“
Přikývl jsem a zatvářil se velice pokořeně, že ač nerad musím toto absolvovat a nasadit svůj mladý organismus všemu zdravému a blahodárnému, které nás může jen potkat v této kolébce rozkoše a zdraví.
Nasadil jsem tak zoufalý výraz až se divím, že mne osobně otec do odjíždějícího auta násilím vstrčil. To jsem od rodičů ještě na cestu dostal štědré kapesné abych se strýcem na vskutku ozdravném výletě, který mne zocelí nestrádal.
Povzdychl jsem si a radostí, že zažiju perfektní víkend jsem hbitě začal balit na cestu se strojeným zoufalým výrazem v očích. Babička i děda, kteří se vykolébali ze dveří kuchyně se naprosto vyděsily pohledem na můj zoufalý výraz a hned mi přidali další peníze na cestu, zač jsem je okamžitě odměnil svým vděkem, který byl umocněn slzami v očích, který začal nepatrně připomínat radost naprosto neskrývanou z očekávaného!
Přede všemi jsem očividně nerad nastoupil do auta zač mně upřímně společně litovali, ale pro mé zdraví je třeba udělat maximum na čemž se při následném mávání našemu vozidlu shodli a přestali mne litovat,
že s takovou neskrývanou nechutí odjíždím vstříc neznámým útrapám, které na mně mohou na výletě číhat a mohou mi připravit značné útrapy.
Vyrazili jsme plně sbaleni a plni očekávání krásného prodlouženého víkendu. Povlečení na postele, klíče od chaty a poukázky na kotvy k vleku jsem měl vzorně připraveny v batožině, když jsem nastupoval do Mírova vozu.
„Ahoj brácha“, pozdravila mamka strýce, „doufám, že na Martina dáš pozor a nebude žádný problém!“ A i táta se přidal a lehce Míru varoval se slovy „švagře, znáš se“!
Míra se samozřejmě znal, ale v žádném případě si nechtěl a nemohl připustit jakékoli pochybení v jeho výchovných předpokladech, kterými se všude často holedbal.
„Na mne je spolehnutí v každém případě a naprosto nic špatného se nemůže stát“ Zvolal při odjezdu a ještě vše utvrdil slovy : „viď Jani“! Neodpověděla mu a přibouchla dveře se zábleskem v jejich očích.
Nasedáme a vyrážíme směr Malá Úpa. Cestou jsme neskrývali značnou radost z výletu, což Jana nesla velice s respektem a těžce, neboť neměla nejlepší zkušenosti s těmito akcemi, které organizoval, jak sama podotkla značně nezodpovědný strýc.
Ukolébala se našim ujištěním, že je vše v pohodě a nic se nemůže stát, protože naše spolehlivost je jednoznačná a svatosvatě jsme slíbili, že nebude nijaký problém, protože na hory jedeme výhradně za účelem lyžování a nasátí tohoto velice zdravého, čerstvého vzduchu,
který se v této oblasti na každého hrne ze všech stran. Uvěřila, příjezd byl naprosto nádherný, z domova, kde po sněhu nebylo ani památky jsme dojeli do ráje. Všude bílo, naprostý svátek všech lyžařů, přátel zimních radovánek a spousty čerstvého neposkvrněného sněhu vůkol kam jen dohlédneš.
Hlasité předčítání
