Agnes a já

Četba díla zabere cca 6 min.

S vodou to ale bylo horší. Měla jsem jen 2 ručníky a s Agnes jsme byly samy dvě. Kdybych požádala rodiče o pomoc, už bych tady nebyla a ani bych nemohla psát toto vyprávění. Doslova by mě stáhli z kůže a snědli. To bych ovšem nebyla já, abych na sebe neupoutla pozornost. Celý problém jsem se snažila držet v tajnosti a být nenápadná, ale celou dobu jsem se strašně smála, což slyšela sestra ve vedlejším pokoji a přiběhla se podívat, co se to u nás děje. Když viděla tu spoušť, začala se nekontrolovatelně smát. Nakonec ale zmlkla a také přiložila ruku k dílu. Když jsme asi po hodině úporného uklízení skončily, zbýval další problém – co s mokrým oblečením? Kdybych ho pověsila na sušák, mamka by si toho ihned všimla a hned by byl oheň na střeše. Natáhla jsem proto přes celý pokoj šňůru a navěsila na ni mokré ručníky. Spaly jsme tehdy s Agnes v jedné posteli a přímo nad námi byla nebesa z ručníků (původně jsem měla v pokoji jen 2 ručníky, nakonec jsem ale okradla sestru a další sourozence, takže jich bylo spoustu) . Vzduch byl těžký a vlhký, takže se nám spatně dýchalo, ale okno jsme otevřít nemohly, to bychom byly nastydly. Uprostřed noci, když už jsem konečně usnuly, mě probudila rána. Ručníky byly těžké a šňůra příliš slabá. Nejprve jsem se lekla, že se utrhlo světlo, protože právě na jednom jeho konci byla šňůra přivázaná. To se ale naštěstí nepotvrdilo a my mohly spát dál. Ráno jsme dělaly, jako že se nic nestalo, a já jsem tuto příhodu držela v tajnosti dlouhých 5 let. Původně jsem si ji chtěla nechat až na svou vlastní svatbu, kdy bych při vhodné příležitosti pobavila všechny hosty, nakonec jsem to však nevydržela a vyzradila to i rodičům. Ti se však vůbec nezlobili, protože si až dodnes myslí, že jsem si to celé vymyslela.