Kapitola první: Kdo je kdo?

DobrodružstvíWestern

⏱️ Doba čtení: cca 12 minut

Kapitola první: Kdo je kdo?

Tři roky a tři marné pokusy byli hranou Johnovy trpělivosti. “Počasí se přeci poručit nedá, pane Brandone!” Volal na mě jeden dědek z města, když projížděl kolem a viděl mě, jak se smutkem v obličeji sleduji suchou a mrtvou půdu na svém pozemku. Chtěl jsem mu říct podobnou sarkastickou hlášku na jeho účet, ale jen jsem mávl rukou.

Vešel jsem do prázdné místnosti, opláchnul si plechový hrnek a pak jej znovu naplnil vodou. Tři roky tady bydlím sám a osud mi moc nepřeje. Pomyslel jsem si… Obyčejná myšlenka, která mi proletěla hlavou a která mě štípla do spánku, jako když tě kousne do kotníku had. Už jsem prodal všechen dobytek, ale nikdy bych neprodal svou kobylu Albe.

Albe byla jiná. Ano vím, že tohle říká hodně osamělých mužů o svém oblíbeném koni. Odkoupil jsem ji od bývalého zaměstnavatele, kde jsem na ni jezdil jako honák krav. Albe se jakoby snažila vše mi ulehčit. Nikdy nebyla protivná nebo vzpurná. Až se někdy bojím, že je tady se mnou hlavně proto, aby mě chránila. Né před někým jiným, ale před sebou sama.

Pohladil jsem Albe na nose a řekl jí, ze zítra půjdu do města a dám tenhle kus jedovaté půdy k dražbě! “Nikdy jsem nebyl žádný zemědělec, Albe, spíše blázen s velkýma očima”. Jakoby se usmála a to mi jako zpětná vazba stačilo.

Když získám větší svobodu tím, ze se zbavím nějaké zodpovědnosti, je tedy svoboda to co opravdu chci nebo jsem tvor vášně? Než vyplatím svým věřitelům, zbyde mi ještě právo byt svobodný? Tahle myšlenka se mi honila hlavou zase, když jsem šel pěšky přes pole lupenu, kde byl sem tam vidět malý a zvadlý výhonek téhle plodiny. To už bylo další den ráno, no a do města jsem se vydal pěšky, z jasného důvodu. Styděl jsem se před Albe. Vším čím byla, dělala mé rozhodnutí těžší. Tohle rozhodnutí jsem chtěl udělat i když jsem neměl žádný plán a nevěděl co bude dál. Nevěřil jsem si. To poslední co by mi pomohlo byly oči Albe.

Slunce na mě svítilo, potil jsem se. Hodiny na věži ve městě ukazovali už skoro poledne. Nohy mě bolely z divokého terénu a hlava zase z divokých myšlenek. Poděkuji oběma, že mě dovedli až sem a pochopitelně první co bylo na seznamu důležitých úkolu? Dát si pivo. Dopřát trochu úlevy, těm mým nástrojům.

Tak tady už jsem jako doma! Pochopitelně, historky osamělých mužů o jejich výjimečných koních, podvody v pokru a vůně sladkého parfému doprovázena ženským smíchem i já se stal součástí téhle rutiny. Dneska jsem se nepřišel opít a utratit peníze, které nemám. A to znamená, že na takové tu není nikdo zvědavý. Sedl jsem si do kouta. I když jsem měl žízeň jako pes, pivo jsem si chtěl vychutnat, další jsem si nechtěl dovolit. Moje tvář nikdy nebyla nenápadná a moje jméno mělo směšný dozvuk. Nebyl jsem ani v polovině svého piva a už jsem se stal terčem pro skupinku čumilů u vedlejšího stolu. Bill Newman a Rick Graham byli dva idioti a dva moji nejvíce nejneoblíbenější obchodníci s pozemky. Obviňoval jsem je a přitom jsem byl já ten hloupý kdo naletěl. Někde uvnitř to vím, ale moje ego si to nechce přiznat. Bill ke mě přišel a velice zdvořile se zeptal, jestli si nechci vyslechnout jeho nabídku. “Nech si tu zdvořilost Bille!” Jen jsem si pomyslel, potom mi došlo, ze je to vlastně jeho styl. Můj styl byl trochu buranský a při jednání s Billem si toho opravdu všímám. “Tak jo! Eh, tedy no dobrá Bille, rád si vyslechnu co mi chceš říct.” Bill se usmál a přisedl si.

“Nikde nevidím Albe, snad už jsi jí neprodal!” “Albe bych nikdy neprodal, chtěl jsem se projít a vůbec, do toho ti nic není. Tvůj zájem o mě ve mě budí akorát strach, už ti nenaletím Bille! Nejsem nejchytřejší, ale taky nejsem úplný blázen.”

Bill si mě projel očima. “Johne, chápu tvůj vztek, bude pro tebe lepší pozemek prodat a vrátit se k panu Edemsovi, byl jsi jeho nejlepší člověk! Nedávno jsem s nim mluvil a bavili jsme se o tvém neúspěchu.” Měl jsem už skoro prázdnou sklenici a oba jsme si toho všímali. Bill pokračoval. “Mužů ti objednat pivo Johne?” Přidal jsem si jako chudák a musel jsem říct ne. “Nechci dnes vysedávat, mám ještě další věci na práci. Je to vše co jsi mi chtěl říct?” Obvyklým stylem pana Billa Newmana se se mnou rozloučil a připojil se zpátky ke svým.

Chlap na úřadě mi vysvětloval podmínky dražby půdy a já počítal kolik to bylo a ještě bude let u pana Edemse. Nedokážu Vám asi popsat jak to všechno na mě působilo. Do smíchu mi nebylo, ale smutný jsem taky nebyl. Zjistil jsem, ze strach z ničeho, možná ten rozhovor s Billem, mě automaticky nutí přemýšlet o práci u pana Edemse. Nechci pracovat u pana Edemse a takhle jsem se rozhodl už před třemi lety. Podepsal jsem smlouvu. Při odchodu jsem si promítal směšný knírek toho chlapa a kdo jsem. Nehledám tedy svobodu, ale pravý opak, touhu. Proto dělám špatná rozhodnutí i když mě k tomu nikdo nenutí.

Zkušený kovboj dokázal žít kočovným stylem a částečně svobodným, dokonce dobrodružným! Opak kovboje byl odpadlík, “ztracená duše”, to byl pojem, který jsme požívali když na plakátě o někom vyšlo, živý nebo mrtvý. Ten “odpadlík”, je docela široký pojem. Vysvětlováním čehokoliv, Vás okradu o atmosféru celého příběhu. Chcete pochopit Johnuv svět jaký opravdu byl? Co když Vám nechci vyprávět o Johnovi? Ano je to tak, Každý Vám rád poví příběh, kde hrdina projde morálním zjištěním, osvícením, posunem, celým životem, smrtí. John to nepochopil, přišel domů, uvázal provaz a ještě chvíli seděl na terase. Otevřel svoji krabičku z cedru, suchý “divoký salát” natlačil do obyčejné dřevěné dýmky , kterou John vyřezal z umírajícího stromu třešně na jeho zahradě.