(Přichází Anna.)
Anna: „Asi bude nejlepší se na víkend někam ztratit.“
Jaroslav: „Na víkend? Hodlá nás oblažovat svojí přítomností do příští neděle.“
Anna: „Boty!“
Jaroslav: „Jaké boty?“
Anna: „Máma říká, že den s tetou je jako týden nosit o číslo menší boty. Odcházím. Vrátím se příští neděli.“ (Anna odchází. Jaroslav zpívá píseň.)
Když mi chybí slova, mlčím. Myšlenky se moudré učím a zpívám.
Náladu mám šedivou. Trochu chladnou, lenivou a zívám.
Každý večer v tichém předsálí. Moje duše tajně zahálí, chce spát.
Probudím se s hlavou od sazí. Roste balon plný nesnází. Má ostnatý drát.
Pár dnů mám krizi. Nebaví mě jíst, žít, ani spát.
Chci skočit z mostu. Smích a síla mi mizí.
Přátelé se smějí tiše A mě přitom lehce z duše teče krev.
Vždycky mě to rychle přejde. Teď to ale nějak nejde, mám splín.
Sazí je už plný dům. Zachrání mě jenom rum a gin.
Čekám v malém tichém předsálí, Až mi smutek z duše odvalí ten trám.
Musí to být každou vteřinou. Obraz s duší, čistou, nevinnou. Prázdný rám.
Pár dnů mám krizi. Nebaví mě jíst, žít, ani spát.
Chci skočit z mostu.Smích a síla mi mizí.
Přátelé se smějí tiše A mě přitom lehce z duše teče krev.
(Přichází Pepa. Nese jakési zařízení.)
Jaroslav: „Panebože, co to zase máš?“
Pepa: „Pán Bůh sice nejsem, ale tohle je nový božský přístroj na opravu všeho. Zatím to ještě není dokonalé, ale výsledky se blíží.“ (Jaroslav chce něco říct, ale vypadnou mu zuby.)
Jaroslav: „Šakra, už mi žaše vypadly.“
Pepa: „Ukaž, spravím ti je.“ (Vezme zuby a vloží je do přístroje. Po chvíli z něj vyndá kus rozteklé hmoty.)
Jaroslav: „Ty ši mi žničil žuby! Ještě, že mám jedny náhradní. Jenže nevím, kde jsou. Musím počkat na Elišku, až přijde z práce.“
Pepa: „Ještě to není dokonalé, ale bude! Bude! Zlobí tě počítač?“
Jaroslav: „Je to daleko horší. Pamatuješ, jak šem ležel minulý týden míšto tebe v pošteli? Tak teď máš možnost mi to oplatit.“
Pepa: „Tak mi dej pyžamo a já zalehnu. Alespoň se vyspím. Flámoval jsem až do rána.“
Jaroslav: „Zdřímnout si můžeš, ale flámovat budeš dál.“
Pepa: „Jak to?“
Jaroslav: „Přijela mi šestřenice. Potřebuju, abys ji někam do pondělí uklidil. Utahal ji k smrti. Utančil, svlékl z kůže, zabil, pohřbil, vymazal na tři dny. Prostě mě jí zbav. Ukaž jí město, šbírku známek, nebo motýlů, nebo hřbitov. Mě je to jedno. Potřebuji do pondělí udělat 30 listů tekštu. Tak se snaž. Mám moc práce a ona je jako buldožer.“
Pepa: „Takže společenský život? Tak to je na mě spoleh. Ta bude mít do smrti na co vzpomínat.“
Jaroslav: „Vždyť ty taky.“
Pepa: „Jo moment. Je vdaná?“
Jaroslav: „No právě. Není.“
Pepa: „Jo hochu, tak to ne. To je rizikové pracoviště. Na to mě nedostaneš. Balím kufry. To si užij sám.“
Jaroslav: „Počkej, ona byla vdaná. Potřebuje jenom kulturní vyžití.“
Pepa: „Ne, ne, ne a ne.“
Jaroslav: „Řeknu Švatavě o tom večírku v Krkonoších.“
Pepa: „Kde ji máš?“
Jaroslav: „Jela do města, vrátí se ve čtyři.“
Pepa: „Ale kdyby něco, tak mě z toho vytáhneš.“
Hlasité předčítání
